Kázání uveřejněné v ČZ 46/2012, 24. neděle po Duchu sv., Mk 12,38-44
Vdovy. Kolikrát si ani neuvědomujeme, kolik těchto žen žije kolem nás. Ale vždyť jen v našich sborech mají svá pevná místa mnohé sestry, jejichž manžele již dříve před nimi povolal Pán života i smrti k sobě. A jak často patří k těm nejskromnějším a nejobětavějším věřícím. Vdovy mají už v Písmu svatém Staré smlouvy zvláštní postavení. Spolu se sirotky jsou tě mi nejchudšími a společensky skoro nejníže postavenými členy lidské rodiny. A proto na ně Hospodin pamatuje a nabádá k jejich ochraně a podpoře. O to víc nás snad překvapí, že největší z proroků Izraele Eliáš žádá po vdově ze Sarepty, která se stará navíc i o svého syna a oba žijí z ruky do „úst“, malé, ale pro ni víc než nákladné pohoštění. Proč? Oni oba mají hlad, jistě. Ale nic není náhoda. Ani toto setkání odehrávající se v samotném centru Fénicie, v místech, kde se soustředí kult Baala – pohanského boha, modly plodnosti a úrody. V Izraeli vládne tou samou dobou tříleté sucho. Avšak, Bůh se tím neodmlčel.
V setkání Eliáše s chudou vdovou chce promluvit. A mluví. Po vdově, která žije sama na pokraji hladovění, žádá sice málo, ale pro ni víc než dost. Aby se přednostně najedl z jejích skromných zásob prorok. Žena na jednu stranu cítí, že rozdělí li se s ním, smrt může do jejího nuzného domu přijít dřív. Má se jí vystavit všanc? Ona a především její dítě? Tak jistě uvažuje chudičká, ale milující matka. Logické by bylo, kdyby Eliáše odbyla. Avšak neodbude. Zaslechla totiž z jeho úst slova, která na rozdíl od Izraelitů dosud neslýchala. „Toto praví Hospodin.“ Sama Féničanka, nevzdělána v Zákoně, Hospodina nazývá“ tvým Bohem”, dosud si s ním přece nezadala. Přesto nejedná, jak by na jejím místě jednaly mnohé jiné. Cítí, že prorokova žádost není sobecký či nelidský apel. Je pozváním. Pozváním, které on sám jen vyřizuje a zastihuje ji ve chvíli všední, kterou však chce učinit zlomem jejího dosavadního života. „Šla a udělala.“ Jak prosté a přece všeříkající. Oproti všem svým životním jistotám (a že jich měla opravdu poskrovnu) vsadila na jedinou kartu. Zato tu nejdůležitější. Poslechla slovo proroka, ve kterém ji zastihl sám Hospodin. A přizval ji, aby jej od této chvíle spolu s Eliášem nazývala svým Bohem a užívala jeho darů a požehnání. Vždyť jí bylo k její víře navíc přidáno vše, co potřebovala ona i její dítě k zabezpečení jejich prostého života. „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33) chce se nám citovat slova Pána Ježíše. A ne náhodou.
Avšak vdovy v našich nedělních textech jsou dvě. Ta druhá dává v Markově evangeliu před zraky pyšných zákoníků, o nichž historik Josef Flavius neváhá napsat, že měli velký vliv na ženy, dvě mince do chrámové pokladny. Snad to byly dva leptony, tedy čtyráky, jinak zlomek denní mzdy dělníka. Je to částka zanedbatelná a zákoníci ji kritizují. A přece i pro ni je to zlomová chvíle. Její jednání chválí sám Kristus. Kristus, který se tak přiznává k její víře, pokoře, skromnosti, vůbec celému jejímu chudému životu plnému trápení. Bůh stojí na její straně proti posměškům rádoby zbožných. Ujímá se její chudoby, která se tak stává nikoli nouzí, ale znamením Kristova následování a ochoty k oběti. Obě naše vdovy odevzdaly věci, které nemají polidsku vzato skoro žádnou hodnotu. Co je to hrst mouky, pár kapek oleje, pár halířků…? Pro obě to však znamenalo dát Bohu do služby vše, co mají. A odevzdat se tak cele do jeho vůle a péče. Daly to, z čeho dosud měly být živy. Nyní budou obě žít z každého slova vycházejícího z Božích úst. Z víry a Božích darů. A to je veliké bohatství. Avšak, obě vdovy nalezly ještě jedno důležité. Vnitřní svobodu. Tu, kterou nemohl najít třeba bohatý mladík z 10. Markovy kapitoly, o němž jsme četli nedávno. Ten, který, byť penězi bohatý, odešel od Krista smutný. Obě vdovy postavily nade všechny své osobní vztahy a vazby svoji víru. Jejich život tak došel posvěcení. A v tom jsou pro nás velkou inspirací. Především proto, abychom se i my dokázali povznést nade vše, co nám stíní výhled za Kristem. A naše oči aby spatřily toho, který „podruhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají“ (Žd 9,28).