Kdybyste se mě zeptali, proč jsem si jako nadpis článku, ve kterém se chci s vámi podělit o své pocity a dojmy z duchovní obnovy v Broumovském klášteře, vypůjčil jméno jednoho staršího českého filmu (1987), musel bych upřímně odpovědět, že skutečně nevím. Možná to vyplynulo ze situace. Když jsem onen čtvrtek 9. března procházel mohutnou klášterní fortnou a stanul na citlivě zrenovovaném nádvoří, cítil jsem, že se vracím do míst důvěrně známých – ne úplně, ale téměř „jako domů“. Vždyť již potřetí nás zvala otevřená brána do své přátelské klášterní náruče. Vybavoval jsem si vzpomínky na dvě předcházející zde uskutečněná setkání a v ten moment se mi snad v hlavě připomenul onen film, jehož název jsem si vypůjčil. Ta spojitost filmu s naší Duchovní obnovou je sice poněkud násilná a kulhá na všechny čtyři, ale při troše shovívavosti by se snad dala přijmout. Film „Dobří holubi se vracejí“ se odehrává v prostředí specializované psychiatrické léčebny, kam se opakovaně vracejí lidé se závislostí na alkoholu, aby se naučili se svou závislostí prát. Aby dokázali dát své životy do pořádku. („Pomoz mi, bratře v bílém, zase člověkem být. Přestat pít. Rovně stát, líbat svou ženu, dětem příkladem být…“ – hymna léčebny). Svět venku však klade nástrahy a pokušení, takže se klienti do léčebny musejí vracet, aby jejich léčba měla smysl, byla účinná a nesla své ovoce….
Omlouvám se, pokud jsem teď někoho urazil. Rozhodně také nechci přirovnávat klášter k psychiatrické léčebně. Při troše shovívavosti vidím určitou spojitost v myšlence návratu. „Dobří holubi“ se opětovně vracejí, aby načerpali síly a byli utvrzeni ve svém přesvědčení žít jinak a lépe. My – křesťané, Kristovi sourozenci – faráři i laici – se vracíme sem do kláštera – abychom si „dobili baterky“. Abychom se v klášterním tichu, nebo pod vedením zkušeného exercitátora při přednáškách, různých rozhovorech a sdílení, při bohoslužbách a modlitbách, obnovovali a utvrzovali v tom, že cesta, na jejímž počátku byl náš křest a upozornění: „ To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte.“ (Mt 17.5) byla cestou správnou, cestou k životu.
Letošní předvelikonoční Duchovní obnova, pořádaná Královéhradeckou diecézí, proběhla – již potřetí – v benediktinském klášteře v Broumově ve dnech 9. až 12. března t. r. V roli duchovního průvodce se nás ujal Ing.ThDr. Ladislav Heryán, SBD, se kterým jsme se měli možnost setkat již několikrát. Ani tentokrát nás nezklamal. S velkou pokorou a skromností a zároveň s úctyhodnou teologickou erudicí nám přiblížil některé myšlenky knihy A. Nouwena (+ 2006) „Život milovaných dětí“. Uvažovali jsme mimo jiné o tom, co to znamená být Božím milovaným dítětem. Jak se do této nádherné role dostaneme a jaký to má vliv na náš duchovní život. Je těžké v několika řádcích vyjádřit náplň našich dnů, prožitých v pohostinných klášterních zdech. „O nejkrásnějších věcech se dá jen mlčet.“ (L. Heryán) V programu duchovní obnovy bylo počítáno i s malým výletem do broumovského okolí na chatu Hvězda. Na zpáteční cestě malým příměstským autobusem, jsme jako bonus bratra Ládi absolvovali výklad části Ježíšových Blahoslavenství. Byla to opravdu netradiční „biblická hodina“.
Čtyři dny v klášteře utekly doslova jako voda v Metuji a nastal čas se rozloučit. Žádný z účastníků určitě neodjížděl s prázdnou. Myslím si, že každý dostal naměřeno z té nezměrné Boží milosti to, co nejvíc pro sebe a svůj život víry potřeboval. I já jsem si opravdu přišel na své. Závěrem se sluší poděkovat všem, kdo nám umožnili prožít těch pár dnů v tomto společenství. Poděkování patří manželce bratra biskupa Janě, za její nevtíravou a dobře fungující organizaci celého pobytu, bratru biskupovi za jeho službu, našemu milému hostu Láďovi za to, co nám předal a co si dovážíme s sebou domů, milému personálu kláštera za hmotné zabezpečení a v neposlední řadě našemu Otci, který nám přece nedá hada, když ho prosíme o rybu (Lk 11.11).
Benjamin Mlýnek
