Dost výmluv…

Dost výmluv… Česká společnost, jejíž jsme každý z nás součástí, si podle všeho přivykla systému výmluv. Tu čekáme na Blanické rytíře, jindy zas na spolehlivost zahraničních spojenců, nebo dokonce pro pohodlnost slepě věříme elitám, které nás svou sebejistotou očarují, když mluví o vizích a plánech. Přitom ovšem nejen za těch posledních sto let už dobře tušíme, že to nejpodstatnější vždy visí na nás, na těch, kteří „jsme dole“ a kteří zdánlivě drobnými činy ovlivňují celou společnost. Každý z nás může proměňovat a vystupovat z všeobecně plíživé rezignace a nihilismu.
Většinová společnost se ráda vymlouvá, čeká a tvrdí, že jí nevadí, když po takřka třiceti letech mají podíl na moci komunisté. Pro zřejmou pohodlnost se přehlíží nebezpečí, které ideologie diktatury v sobě ukrývá a které tato země s trpkostí zakusila.
Bylo by jistě chybou, pokud bychom na ideologickou nenávist reagovali další nenávistí, ale je zapotřebí si připomínat naši hluboko zakořeněnou touhu po svobodě, lásce a demokracii. Jedině to jsou hodnoty, o něž se můžeme v nejistém světě opírat. Pravda, nemůžeme se opírat o žádné „dokonalé“ období, vzhlížet k prošlým dějinám jako k čemusi ideálnímu, ale rozhodli jsme se budovat naši státnost na principech, které nás volají k vzájemné odpovědnosti. Rozhodli jsme se po roce 1989, že komunisté do parlamentní demokracie patří. Ke vždy křehké demokracii také zároveň patří mnohé nebezpečí i možnost ztráty paměti. Heslo během listopadové revoluce „nejsme jako oni“ zní dnes možná pro někoho naivně, ale ono stále platí Masarykovo: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Komunisté nebyli zakázáni, položil se základ svobodné, hledající i klopýtající společnosti. Na místo výmluv, že se nás záchvěvy a posuny ve společnosti netýkají, či čekání na bájné rytíře, bude ale spíše zapotřebí si připomínat potřebu našeho osobního úsilí. Ten nikdy neukončený zápas „rytířských ctností“ a hledání naší moudrosti, statečnosti, uměřenosti, spravedlnosti, víry naděje a lásky.
Pavel Pechanec, biskup