V Pánu milé sestry a milí bratří, v poslední době zaznamenáváme nejrůznější debaty o snižujícím se počtu členů naší církve. Aktuální poplach vyvolalo zejména nedávno provedené sčítání lidu a následné zveřejnění pro nás nepříznivých výsledků. Přiznám se, že já osobně jsem nebyl vůbec zaskočen. Kdo se delší dobu poctivě dívá kolem sebe, musí tuto tendenci zaznamenávat. Takzvaně „lidovým církvím“ prostě odzvonilo.
Když se zamýšlím nad kořeny problému úbytku (nejen) členů naší církve, nedomnívám se, že by to bylo tím, že jsou současní lidé duchovně hlušší než minulé generace. Mám širokou zkušenost, že spirituální otázku svého bytí řeší prakticky každý. Pouze slovník pojmů se časem v populaci nutně obměňuje.
Dnešní člověk možná zdánlivě nehledá Boha, ale podvědomě hledá sám sebe, nějaké své spirituální vymezení. Vezměme v potaz například obrovský rozmach esoteriky. Co lidí navštěvuje kartářky, astroložky, numeroložky, nejrůznější léčitele a bohužel někteří se tyto nauky ještě navíc snaží skloubit s křesťanstvím, čímž vzniká obrovská duchovní hereze. Teď tedy ale k jádru problému: „Dokážeme se jako křesťané současnému člověku přiblížit, najít s ním společnou řeč a srozumitelně mu ukázat nejen na existenci skutečného, živého Boha, ale i na nutnou potřebu osobního Krista?“
Tato otázka vyvolává mnoho dalších otázek a mnoho námětů k řešení. Budu rád, pokud někteří na tento můj článek zareagujete a vznikne zde plodná diskuse třeba na téma: „Jak oslovit dnešního člověka evangeliem“.
Dovolte mi nyní, abych začal jako první a abych se s vámi podělil o několik praktických postupů, které z mé dosavadní pastorační zkušenosti, zdá se, fungují.
První a naprosto nejdůležitější věcí je uvědomit si, že co nestavíme z oddané víry, vroucné modlitby a láskyplného naslouchání Bohu Otci, to se časem zboří jako domeček z karet. Proto je nutné se před jakoukoli misií či evangelizací mnoho a mnoho upřímně modlit, hledat Boží vůli. Nesmíme stavět primárně na svých osobních vlohách, vzdělání a dovednostech, ale na hledání Boží vůle a na rozpoznávání Božího vedení. Teprve potom se můžeme pustit do vlastního šíření evangelia a věřte mi, že lidé tuto dobrou zprávu slyšet potřebují!
Osobně se mi osvědčila přímá aktivita v rozhovoru s druhým člověkem. Nebát se začít s ním (citlivě) mluvit o Bohu a duchovních věcech obecně. Budeme-li pouze vyčkávat, až nás někdo sám osloví, bude to většinou čekání marné. Pán Ježíš také neseděl ve své dílně a nečekal, až za ním někdo přijde, ale aktivně vyšel se svojí službou mezi lidi. Podobně poté jednali i apoštolové a další učedníci a následovníci „té cesty“ – tedy vidíme, nic statického. Toto osobní nasazení ovšem nese jistá rizika, která se nesmíme bát podstoupit, budeme-li chtít být Pánu dobrými služebníky na jeho žni.
Mnozí lidé nás možná budou považovat za podivíny, sektáře či blázny. Jenže není snad psáno, že: „Bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“? Toto je prostě úděl křesťanů. Ale moje zkušenost mi dává za pravdu, že když se nebojím, svěřím vše Bohu, rozšiřují se počty lidí, se kterými mohu pastoračně pracovat.
Abych nezůstal u pouhé teorie, uvedu ilustrativní příběh ze své praxe. Jak asi někteří víte, pracuji jako zdravotní bratr na psychiatrickém oddělení. Když přijímáme nové pacienty, vyplňujeme tzv. „ošetřovatelskou příjmovou anamnézu“. Jednou z otázek, která je, snad nešťastnou náhodou, zařazena mezi otázku o vyprazdňování stolice a vyprazdňování moči, je, jestli je přijímaný člověk nějakého náboženského vyznání. Jednou jsem přijímal paní středního věku, která trpěla depresivní poruchou. Když jsem se jí zeptal, jestli je nějakého náboženského vyznání, vcelku striktně odpověděla, že není. Empaticky jsem se na ni pousmál a přistoupil k další otázce v již zmiňované ošetřovatelské příjmové anamnéze.V duchu jsem si však říkal: „Tak tady budeš mít, Aleši, mnoho práce, nejen té ošetřovatelsko-sesterské.“ Při další noční službě jsem s touto ženou přišel promluvit několik teplých lidských slov a ve výsledku jsme si pěkně popovídali. Mimochodem mi řekla, že je na mě něco jiného než na ostatních zdravotních sestrách (bratrech…). Prý jsem jediný, kdo se upřímně zajímá o to, jak jí ve skutečnosti je. Prý jsem nepokládal jen takové ty obecné otázky, ale skutečně se zajímal o její duši, o to, co ji trápí. Pocítil jsem vedení Duchem Božím a zeptal se té ženy ještě jednou: „Opravdu v nic nevěříte?“ „No… něco asi bude, ale nikdy jsem to moc neřešila.“ Stačilo necelých pět minut a bavili jsme se o Bohu. O tom, že máme přírodovědecké důkazy, které naznačují, že vesmír je dokonale vyladěný pro život, o tom, že lidské tělo obsahuje v každé své buňce velice sofistikované ministrojky, prostě o tom, že život je sám o sobě zázrak. Postupně, v průběhu dalších rozhovorů, jsme se dostali i k Bibli, Hospodinu a Pánu Ježíši. Tato žena již opustila naše oddělení, ale udržujeme spolu pravidelný pastorační kontakt a já věřím, že v Božích očích je již nyní naší novou sestrou v Kristu, i když to třeba měřítkem sledování našeho lineárního času ještě chvíli potrvá.
Podobných příběhů mám mnoho. Některé naše snahy vyjdou prakticky ihned (křtil jsem například jednoho mladého bratra v jeho závažné životní – zdravotní situaci přímo u řeky), u některých se výsledky dostaví po trpělivé dlouhodobé službě, někdy se o lidech, kterým svědčíme o živém Bohu, už nikdy nedozvíme, a někdy, bohu-žel, zatím naše snahy nevyjdou.
Na závěr svého článku bych vás chtěl všechny povzbudit. Statistika sice nyní nevypadá vůbec příznivě, ale živých duší čekajících na setkání s Kristem je nespočet a jsou všude okolo nás. Pro nás z toho vyplývá nelehký, ale bohulibý úkol: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!“ Jedině tak tu bude naše církev za dalších dvacet, třicet let, nepřijde-li si Pán pro svoji nevěstu dříve.
Převzato z ČZ 13/2012