Mám tě rád! Toto jsou slova, která každý z nás potřebuje alespoň čas od času slyšet od jiného člověka. Jsme bytosti sociální, nikdo z nás není ostrovem sám pro sebe, jak říkal Ernest Hemingway. A jako jsou ostrovy mezi sebou spojeny vodou, jsou mezi sebou lidé spojeni dobrým slovem od svého bližního. Člověk je také bytost duchovní, ať už si to někdo přizná nebo nepřizná. O co víc tedy potřebuje slyšet slova od svého Stvořitele:
„Neboť tě tak miluji … (každý si dosaď své jméno) …, že jsem dal svého Syna, abys – budeš-li v něho věřit, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jeden biblický verš, ale kolik důležitých informací v sobě obsahuje a kolik lásky k nám vysílá. Pán vlastně říká: „Člověče, přišel jsem ti naproti,přijmi mne a budeme spolu na věky.“
Můžeme ve svých každodenních starostech (a že jich všichni máme!) zaslechnout lepší povzbuzující zprávu než je tato? Domnívám se, že nikoliv. Každý z nás by si měl tento verš vrýt do paměti i srdce a několikrát denně si ho ordinovat, a to nejen jako doplň-kovou léčbu, nýbrž jako základní lék, který nejenže mírní všelijaké bolestivé příznaky, ale od základu léčí naši bytostnou podstatu. Jak všichni dobře víme, lidské pokolení zhřešilo a je daleko od Boží slávy. Hřích, to je největší nemoc, jaká kdy na zemi byla a je. Tím, že jsme se vzdálili od Boha, jsme se rázem stali pacienty na jednotce intenzivní péče – i při veliké každodenní námaze pouze přežíváme – viděno globálně.
Ale do této situace přichází Ježíš, největší lékař všech dob, a nejen že nás odpojuje od přístrojů, on nám nabízí život úplně jiné kvality. Nabízí nám smíření s Bohem, znovuzískání naší původní stvořené podstaty – tedy věčnost TADY a TEĎ. Vzkříšený Kristus snesl nebeskou obec na Zem jako duchovní komunitu shodně smýšlejících křesťanů. Dělicí čára už tedy nevede mezi tímto životem a životem posmrtným, nýbrž mezi životem předtím, než jsme se stali křesťany, a věčným životem poté. Jako křesťané jsme tedy už i tady na zemi obyvateli království nebeského a to je dobrá zpráva pro každého člověka.