Kázání na Hod Boží velikonoční, ekumenický lekcionář cyklu C
A tak stojíme opět u bran velikonočních svátků. Možná, že nás někdy neinspirují k tolika přípravám jako svátky, které jsme nedávno prožili. Možná, že to jakoby někdy odráželo i rozpaky světa nad jejich velikonočním poselstvím a vlastně nad tím celým dějem, který evangelia líčí. Vždyť když si to dnes uváděné slovo v evangeliu přečteme, nebudeme daleko pocitu, že ani učedníci, ti, kteří s Ježíšem v jeho pozemském čase chodili, si s tím, co se o prvních Velikonocích dělo, moc rady nevěděli. Kristus jim sice řekl, že nejen musí zemřít, aby svůj spasitelný úkol pro svět a ve světě dokonal, ale také že vstane ve třech dnech z mrtvých. Že bude živ. Jak se po těch bolestných událostech Golgoty těšili a toto slíbené očekávali. Ženy, které ho před třemi dny provázely ke hrobu, již s rozbřeskem jitra dne po sobotě přicházejí. Možná také s určitou nadějí, ale také s vonnými mastmi, aby jeho mrtvé tělo pomazaly a vzdaly mu i tímto způsobem svou úctu a vyjádřily svou vděčnost. Nic jim v tom nebrání. Kámen uzavírající hrob je odvalen. Jakoby vše bylo pro ně připraveno. Ale tělo Pána Ježíše zde nenašly. Jejich nejistota by mohla být hned rozptýlena. Zní jim hlas dvou nebeských poslů, jak těmto postavám tehdy říkali, s velikým ujištěním a připomenutím: „Není zde, byl vzkříšen.“ Vzpomeňte si, že vám to říkal.
Asi si na to opravdu vzpomenuly a šly se o toto poznání podělit s učedníky, kteří zde ještě v Jeruzalémě přebývali, ale k hrobu se zatím neodvážili. Ani pro ně to v této chvíli asi nebylo snadné pochopit a tomu uvěřit. Dokonce čteme v tomto autentickém svědectví evangelia o těchto dnech, že to pokládali za blouznění. Některé překlady mluví i o žvástu či bláznovství.
Ani učedníka Petra to nenaplnilo žádnou velkou nadějí, ale přece se rozběhl ke hrobu, aby to všechno osobně uviděl. Někteří vykladači mluví o tom, že výsledkem byl veliký údiv, snad nadějný údiv, že se něco opravdu stalo. Ale víru mu to nedává.
Možná, že kdybychom si dali práci a přečetli všechna svědectví evangelistů, byli bychom až překvapeni, kolik je rozdílností v jejich svědectví. Možná nejen svět, ale i my sami, když slavíme tyto svátky, pročítáme tato svědectví, někdy si s nimi také nevíme rady.
Ale naštěstí ani ti první učedníci a ženy náležející k těm, kteří Ježíše doprovázeli, nezůstali odkázáni jen sami na sebe. Ten, který je ujistil svou budoucností, který se tolikrát nad nimi smilovával na společných cestách, probouzel jejich důvěru ve své evangelium, je tím hlavním, rozhodujícím aktérem i těchto chvil. Zastavuje je na jejich cestách svým slovem, svým ujištěním a pro ně novou, vše přemáhající zkušeností o tom, že je živ a že smějí mnohé z jeho nové moci zakoušet. Jít cestou, kterou jim ukázal a nyní i znovu dotvrzuje, že platí i dnes, on že je tím, jehož moc i na své nynější cestě budou smět zakoušet. Ano, to je veliké svědectví evangelia. V lecčems rozdílně toto poznání a tuto jistotu dosvědčující, ale jisté si svou zkušeností setkání s tím, který plní, co slíbil.
A jak je to s námi? Jak my budeme umět a smět tyto letošní velikonoční dny prožít, aby to jejich prožití bylo skutečným obdarováním? Obdarováním převyšujícím možná vše, co jsme někdy při jejich slavení směli prožívat. Možná bychom je měli prožívat podobně jako učedníci. Také si připomínat Kristovo slovo, rozpomínat se na jeho slovo v naději, že i naši všelijakou nejistotu tváří v tvář světu a jeho moci promění jistotou své blízkosti. A také nás svým dotekem přesvědčí o své moci nad smrtí a svém vítězství. Dotekem, který možná nepocítíme tak tělesně jako doteky světa, ale přesto jako ujišťující jeho moc, osvědčující se na všech cestách života, na kterých nás chce mít a po kterých nás chce vést.
Kéž právě ty letošní velikonoční dny jsou dny takovéhoto velikého obdarování, které jen on může dát!
Mgr. Jaromír Tuček