Kázání uveřejněné v ČZ 19/2012, 4. neděle po Velikonocích, J 15,1-8
Tolik lidí trpí samotou. Téměř až choromyslnou. Mladí začínají žít single, protože se bojí života v páru. Bojí se, že by na ně bylo nakládáno příliš. Že by se museli příliš vzdát své individuality, svobody, prostoru. Tak vstupují do samoty, která je sžírá. Mají málo sebejistoty. Bojí se, že by si ve vztahu neuměli dupnout. Bojí se o sebe. Jiní z tohoto nedostatku sebejistoty zas staví rodové stromy. Takové ty stromy, co od kořene po větvení ukazují, kdo byl naším předkem, že to určitě za něco s námi stálo aspoň dřív, když už ne teď, že aspoň ti předci měli nějakou vážnost. Marnost nad marnost, či spíše vykořeněnost nad vykořeněnost – řekl by modernější kazatel.
Ano, jsme jako bílé padáčky odkvetlých pampelišek, zmítáni emocemi a nejistotou jako jarním větrem. Naplněni děsem a odcizeností stojíme jako žebráci před mísami plnými pokrmu, bez odvahy si vzít. Protože, když vinař každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, tak to znamená, že je od čeho odřezat, že je tu svázanost, napojenost, zkrátka vyrůstání ze základu.
Jsme lidé, vkořenění do Boha, jsme součásti stromu života, kterým je Pán, mohli bychom se v něm radovat, tančit, jásat, skákat (představme si libovolné veselé vypuštěné zvíře do prostoru), ale my ne. My si neuvědomujeme, že někam patříme. My to zapomněli, vytěsnili, podlehli jsme duchu doby.
Jak ten Filip běží při voze a je celý natěšený vyprávět o Pánu a taky že vypráví, plný radosti, že může svědčit, tak je v tom vyprávění taková důvěra v život, zakotvenost, zakořeněnost, jistota. Jeho rodokmenem je od A až do Zet Pán, jeho krví, mízou i kmenem je jeho živá víra, plná radosti. Vyznal, že Ježíš je Syn Boží a zůstává v něm.
A to je celé. To je ten lék na samotu, stres, strach, děs běs. Pán. On v nás narovnává pokřivené, uklidňuje poděšené. „Láska nezná strach. Dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ To je ta odpověď z prvého listu Janova. Bůh nás miloval.
Bůh nás miluje. Bůh posílá Filipa, aby poskakoval při našem kočáře, abychom mu zastavili a nechali si vyložit slova Písma. Zkrátka abychom o to stáli. Abychom stáli o Pána. Abychom udělali ten prvý krok, který nám otevírá cestu Boží lásky, poznání, že jsme milovaní. Ten etiopský strážce si četl v prorokovi. Byl hledačem. Jel a četl. Byl hladový, chtivý poznání, pravdy. A Filip mu jde naproti.
Každému z nás jde náš Filip naproti, aby nám řekl, že nejsme single. Že se nemusíme zaštiťovat ani rodokmeny, ani pozemskými statky, ani různými známostmi, nebo třeba zdravím, vzděláním,… že můžeme být staří, slabí, oškliví a z hlediska světa i hloupí (ale samozřejmě, že i hezcí a úspěšní), jen stačí, když otevřeme knihu a budeme číst a ptát se. Knihu svého života, srdce, touhy, co v nás zbyla, a zatoužíme po lásce. Ona je tu. Láska zmrtvýchvstalá, která nás zve, ať neutíkáme, zůstaneme při kmeni a nebojíme se být jen ratolestmi. Kmen nás ochrání, zahřívá, chrání před žárem i mrazem našich vlastních děsů a představ, a beztak bez něj nemůžeme nic. Jak utěšlivé, jak konejšivé.
Je to jako vrátit se domů, do ticha, tepla, jistoty. Tak je v Pánu. Kdo zůstává v něm, dostane posilu, aby konal k oslavě Boha. Jak? To už poznáme, až budeme doma. Což to není trošku bláznivé, běžet při cizím voze? A proč ne, je-li to ono. Tak pojďme domů a nechme se použít.