Jičín

Kázání uveřejněné v ČZ 30/2013; L 11,1-3

Abraham s Hospodinem smlouvá. Abraham riskuje. Přitom tuší, že si může Hospodina rozhněvat. Dovoluje si dost, ale jde do toho, protože je odvážný, smělý, soucitný.

Abrahamovi těch pár potencionálních spravedlivých stojí za ten risk. To je tak krásné – smlouvat s Hospodinem a riskovat jeho nevůli pro záchranu lidí! A Hospodin se nechá uprosit a souhlasí. Protože je velkorysý… Pokračovat ve čtení „Na Hospodina slož starost“

Slavíme tři svědky minulosti, kteří se zasloužili o dějiny našeho národa. Náleží jim naše sláva. Sláva je to, po čem prahneme, pokud nás vychovali k tomu, že slavný je ten, kdo se o něco zasloužil. Takže chceme mít spojeno příjemné s užitečným. Něco světu odevzdat a přitom se ohřát na výsluní lidské popularity. Pokračovat ve čtení „„Všechno pro větší slávu Boží““

Kázání uveřejněné v ČZ 22/2013; 2. neděle po Duchu sv.; L 7,1-10

Kdo by nechtěl, aby Ježíš přišel pod jeho střechu? Snad každý by o to stál. Až na setníka. Pro něj to je, jako by do jeho domu měla vstoupit čistota sama. Necítí se hoden nacházet se v blízkosti někoho tak hlubokého, čistého a svatého, jako je Ježíš. Neodvažuje se. To není pasivita, to je bázeň Boží. Pokračovat ve čtení „Pane, neobtěžuj se…“

Kázání uveřejěné v ČZ 47/2012 25. neděle po Duchu sv., Mk 13,1-11

I když texty na 25. neděli po Duchu svatém nás provází do utrpení, přesto jsou v nich nosné pilíře plné světla. Nad vším tím kouřem z válečných spálenišť ční texty: „Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům.“ A také: „Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“ Pokračovat ve čtení „V něm je naše útočiště“

Kázání uveřejněné v ČZ 19/2012, 4. neděle po Velikonocích, J 15,1-8

Tolik lidí trpí samotou. Téměř až choromyslnou. Mladí začínají žít single, protože se bojí života v páru. Bojí se, že by na ně bylo nakládáno příliš. Že by se museli příliš vzdát své individuality, svobody, prostoru. Tak vstupují do samoty, která je sžírá. Mají málo sebejistoty. Bojí se, že by si ve vztahu neuměli dupnout. Bojí se o sebe. Jiní z tohoto nedostatku sebejistoty zas staví rodové stromy. Takové ty stromy, co od kořene po větvení ukazují, kdo byl naším předkem, že to určitě za něco s námi stálo aspoň dřív, když už ne teď, že aspoň ti předci měli nějakou vážnost. Marnost nad marnost, či spíše vykořeněnost nad vykořeněnost – řekl by modernější kazatel. Pokračovat ve čtení „Cestou při voze“