V křesťanském kalendáři je Bílá sobota (lat. sabbatum sanctum, s. magnum či s. luminum) dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.

Během dne se nekonají žádné obřady ani bohoslužby. Bílá sobota liturgicky končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie.

Na Bílou sobotu končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha katechumenů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest o velikonoční vigilii. Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.

Bílá sobota je prostředním dnem velikonočního tridua. Večerem o Zeleném čtvrtku se zahajuje první den tridua Velký pátek, Bílá sobota je druhým dnem a triduum vrcholí o Velikonoční vigilií a neděli Zmrtvýchvstání Páně.

Níže naleznete výpis dnešních bohoslužeb v naší diecézi, které se konají většinou doopravdy po západu slunce jako velikonoční vigilie: Pokračovat ve čtení „Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko“

Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský.

(J 19,14-19)

Dnes je velký pátek. Scházíme se k bohoslužbám, při kterých se čtou Pašije (zpráva o utrpení Ježíše Krista) a společně rozjímáme u jeho kříže. Níže naleznete stručný přehled dnešních bohoslužeb v našich sborech: Pokračovat ve čtení „Ježíš Nazaretský, král židovský“

A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal.

(L 23,46)

Všechno odevzdává do rukou Otce – jemu všechno patří, jen on může odpovědět, vysvobodit. Dokážeme se vždycky a ve všem plně spolehnout na Boha? Důvěřujeme mu? Dokážeme mu svěřit celý svůj život?

Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.

(J 19,29-30)

Je to dokonáno – hotovo. Kristus dokončil obrovský, nesmírně těžký úkol: obětovat sám sebe. Dokážeme totéž? Obětovat svůj život pro něj a pro druhé?

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“

(J 19,28)

Žízeň. Visí na kříži v úmorném horku a nemůže se ani napít. Přichází konec. Definitivní a nevyhnutelný. A není tady anděl pomáhající mu odejít, jako v tom Kazantzakisově románu, to spíš ta žízeň bude ještě větší, utrpení už vrcholí. A co my? Dáme napít tomu, kdo má doopravdy žízeň, anebo mu taky podáme houby s octem?

Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘

(Mk 15,33-34)

Kristus – pravý Bůh – umírá na kříži opuštěný Bohem. Křesťanství je prostě víra paradoxů. Ježíš je ale i pravý člověk a jako takový lidskou smrtí i zemřel. Velmi krutou a bolestnou smrtí. Zároveň ji ale vtisknul nový, božský rozměr. Sám Bůh prošel smrtí, aby všem získal život. Ten žalm, který se Ježíš na kříži modlí, takhle nekončí. Dál pokračuje: „Když trpěl příkoří, neukryl [Bůh] před ním svou tvář, slyšel, když o pomoc volal.“ Ta opuštěnost není na věky. Bůh na kříži umírá, aby zase vstal.

U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

(J 19,25-27)

Tady nebyl čas na otázky. Jan a Marie pochopili, že odteď jeden druhého potřebují. Ale co my? Jak zvládáme vztahy v rodině, do které nás Bůh povolal a kterou nám dal – naše vztahy s rodiči, sourozenci, dětmi? A taky vztahy v církvi – vždyť i to je jedna velká rodina ustanovená Pánem. Umíme přijímat jeden druhého – tak jako ti dva pod křížem?

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

(L 23,39-43)

Zvláštní povaha – ještě při ukřižování za zločin vyčítat a dožadovat se záchrany. „Ty přece nemůžeš bejt Mesiáš – visíš tu jako já a nic neuděláš.“ Ježíš na to nijak nereaguje. Odpovídá tomu, kdo bolestně poznává a uznává svoji vinu, kdo má soucit a starost o druhého a kdo se na něj obrací s naprostou důvěrou. „Budeš se mnou v ráji“ – co si přát víc?

Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem.

(L 23,33-34)

Kolikrát vlastně ani nevíme, co děláme a jaké důsledky to bude mít. Uvědomujeme si vlastně, jak se v tomhle moc lišíme od Boha? Uvědomujeme si, že on nás nevýslovně miluje přesto, že ví, co jsme zač a čeho všeho jsme schopní? Uvědomujeme si velikost jeho lásky, milosrdenství a odpuštění?

Vážení sestry a vážení bratři,
podle článku 30 Ústavy CČSH a podle § 21 Organizačního řádu CČSH svolávám žádné

DIECÉZNÍ SHROMÁŽDĚNÍ

na sobotu dne 26. dubna 2014 do Kulturního domu Střelnice v Hradci Králové
se začátkem v 9.00 a presenci od 8.25 do 8.55 Pokračovat ve čtení „Diecézní shromáždění“