Proč M. J. Husa připomínat? Vždyť byl jen jedním z mnoha. A těch, kdo podobně pro něco zahynuli, nebylo v historii málo! A dělo se tak dokonce „péčí“ samotných křesťanů – v představě, že když bude zahubeno tělo hříchu, duše bude zachráněna. Proč připomínat člověka časově tak vzdáleného?! Co s ním máme společného?
Víc než bychom si pomysleli. Dnes je stále zřetelnější, že Husovo téma pravdy se stává naším vlastním tématem. Když současní myslitelé mluví o době postfaktické, vysvětlují to tak, že k lidem už zdaleka nepromlouvá skutečnost, jen přemnožená slova, kterými lze o čemkoli říci cokoli a nazdařbůh, hlavně když se dostatečně rozšíří. „Skepse, letargie a zbabělost jsou široce rozšířené. Bezradnost lidí a společnosti dostává obludné rozměry“ (zaznělo v pořadu FOKUS Václava Moravce o pravdě – ČT). Je proto znovu třeba nacházet skutečnost a pravdu o ní, je znovu třeba postavit sám sebe pod nárok pravdy. A není to snadné.
Proto – už po šesté – jsme v Broumově Husův den oslavili Poutí pro pravdu s Mistrem Janem. S poutnickým žalmem 125. se po úvodní pobožnosti vydali poutníci z Husova sboru na cestu, kterou tak připomněli muže, jehož životní příběh i po 600 letech vzbuzuje úctu. Úctu k Bohu a jeho pravdě. „Nejsem majitelem Krista, ani hlasatelem konečné pravdy. Věřím, že je jedna, univerzální a neměnná Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného tak proto, že náš rozum je omezený“ – napsal náš současník Marek O. Vácha.
Jednotlivá zastavení (před sborem, na náměstí, u gymnázia a pak průběžně na Jiráskově cestě) byla věnována i našim vlastním zkušenostem s pravdou (a strachem; a nadějí; a lží; a úzkostí; a smrtí; a vítězstvím v jeho paradoxu).
„Podstata existenciálního stavu lži spočívá v tom, že se člověk podílí (lhostejno, zda vědomě či nevědomky) na kolektivním znehodnocování něčeho, co zakládá veškerou důstojnost a slávu lidského života. Podílí se snad nejen na devalvaci pravdy, ale na devalvaci samého úsilí o poznání pravdy. Člověk žijící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než že nemluví pravdu. Přičiňuje se o to, že mluvit vůbec o pravdě přestává mít smysl.“ (Petr Fidelius)
Máme-li si v současnosti udržet smysl a důstojnost, nesmíme se stát jen vířícím prachem ve vichru nároků mocných. Je třeba ubránit se polopravdám a lžím ve vlastních všedních záležitostech. Kdo se strachuje o svůj obraz v očích druhých, je snadno ovladatelný. Kdo má odvahu nepředstírat a žít pravdivě, zjistí, že pravda osvobozuje i uzdravuje. Pravda v nás lidech je nehotová věc a je třeba se o ni stále znovu snažit. To věděl i Hus. „A nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy… Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemřít, nežli zle živu býti. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-li ho jen žádná nepravost… Toto jsou mé opory a pokrm, jímž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy.“ (Z Husova listu M. Křišťanovi z Prachatic, 1413)
Básník Alois Marhoul to nám a současníkům vypsal trochu jinak několika verši: Odkud k nám přichází pravda?/ Mistr Jan Hus něco křičel/ Možná bolestí/ Ale pro ten palčivý kouř/ nesnesitelný smrad/ a všeobecné dohadování o tom/ jak dlouho ještě vydrží/ mu z té dálky nebylo skoro vůbec rozumět/ A blíž? Blíž by šel jenom blázen//
Snažili jsme se dojít blíž – 6. 7. 2017. Jana Wienerová
Ta loď nad hlavou oblohu čeří
Všední pracovní dny zpravidla člověku nedávají mnoho příležitostí zastavit se a probrat si, co je pro nás vnitřně důležité. A tak aspoň v létě – v čase dovolených či prázdnin – je dobré si dopřát tu radost a zabývat se v klidu těmito věcmi. V prvním červencovém týdnu zvala náboženská obec Církve čs. husitské do altánu klášterní zahrady v Broumově znovu ty, kdo měli zájem o takové chvíle rozjímání. Zabývali jsme se myšlenkami velice současnými, a přece hluboce zakotvenými v křesťanské tradici.
