Kázání o 4. neděli postní, ekumenický lekcionář cyklu B
Nikodém, představitel židovské rady, přišel k Pánu Ježíši Kristu naplněn zvědavostí uprostřed noci. Tajně. Snad se bál ostatních Židů, v jejichž mysli již proti Pánu a jeho učedníkům vyvstávalo první podezření. Jeho srdce bylo plné otázek a zvědavosti. Kdo je ten tajemný muž z Nazareta, který proměnil na svatbě v Káni Galilejské vodu ve víno a vyhnal kupčíky z Jeruzalémského chrámu? Nyní mu stál tváří v tvář! Pokusil se mu zalichotit. Ježíš však jakoby ho již dávno znal. Nikodém v údivu vyslechl Ježíšova slova o Božím království, o novém narození člověka z vody a Ducha svatého. Nerozuměl jim.
Pán Ježíš mu však po chvíli připomněl i prastarý příběh knihy Numeri o cestě Izraelců pouští. Lid Izraele tehdy reptal proti Hospodinu i Mojžíšovi, nechtěl snášet trápení na obtížné cestě z Egypta do země zaslíbené. Zapomněl, že Mojžíš vyvádí celý národ z otroctví ke svobodě. Cestou trnitou, ale pod bezpečným vedením Hospodinovým.
Svojí troufalostí přivodili Izraelci sami na sebe trest. Ohniví hadi je trápili a oni hynuli od jejich uštknutí. Až lítost lidu, chvíle, kdy si tvrdošíjní Izraelci uvědomili, že proti Hospodinu hřešili, probudila Boží slitování. Mojžíš volal k Hospodinu a na Boží pokyn posléze vyrobil sochu bronzového hada, vyzvedl ji na žerdi do výše a kdo na ni pohleděl, byl od smrtícího uštknutí zachráněn. Nikodém ten příběh dobře znal. Byl přece znalcem Zákona. Hospodin tehdy – pokolikáté již – v rozhodující chvíli nehleděl na hříchy svého lidu, ale na jeho lítost a víru, a projevil své milosrdenství.
Nakonec promluvil k Izraeli ne proto, aby svůj lid odsoudil, ale zachránil. Co však má tento příběh společného s Ježíšem? To stále Nikodém nemohl pochopit. Ježíš té noci hovořil k Nikodémovi velice naléhavě. Hovořil o svém poslání od Otce probudit v lidech víru, aby došli do věčného života, byli zachráněni před smrtí a celý svět před temnotou jejich zlých skutků. I po staletích zní Ježíšovo slovo z dnešního evangelia tak naléhavě, že i nás dnes doslova nutí rozhlédnout se kolem sebe. Jaký je vlastně svět, ve kterém žijeme? Ten svět, který Pán přišel zachránit. Z čeho a před čím, ptáme se. Nuže, hleďme kolem sebe – na lidi kolem nás i na sebe samé. Vidíme válečné konflikty, mnohým lidským selháním komplikované lidské vztahy, rozvrácené rodiny, porušování lidských práv.
A to všechno působíme my lidé sami sobě! Kdyby se Nikodém odhodlal učinit oné temné noci to, co my dnes, již by souvislost mezi prastarým příběhem Starého zákona a Ježíšovými slovy jistě vytušil. Vždyť svět přece neustále potřebuje Boží lásku a slitování! To je ono pojítko. Tak jako kdysi Hospodin zachránil Izrael před jistou smrtí, kterou na sebe nevěrný lid přivodil svým hříchem, nyní touží znovu, a mnohem důsledněji, promluvit ke všem lidem, dosud ztraceným ve svých selháních, a nabídnout jim cestu nového života. Naplnil se čas a Bůh z lásky poslal na svět svého jediného Syna, aby svět vyvedl z temnot. Poslal ho jako Světlo světu v podobě pokorného služebníka, který se neváhal vyčerpat ve službě potřebným, umyl nohy svým učedníkům a posléze na sebe vzal všechny hříchy světa a na kříži svedl boj za naši záchranu. Naše hříchy nejen unesl, ale hlavně odpustil, abychom spolu s ním mohli povstat k novému životu. „Bůh, bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy,“ čteme v listu Efezským.
V Janově evangeliu i listu Efezským se shodně objevuje slovo o Boží lásce k nám. Slovo, které zní do světa plného protikladů, otazníků a nejistot jako veliké Boží vyznání. Vyznání lásky a přitakání tomuto světu a nám lidem v něm. Nám, kterým se odpouští naše hříchy. Ujištění, že jsme to právě my – do jejichž srdcí míří Světlo Kristovo a i skrze nás chce svítit světu. Jako světlo Božího odpuštění, lásky a pokoje, který máme šířit i my sami kolem nás.
Pán Ježíš dává nám všem možnost volby. Vydat se na cestu života s ním nebo proti němu. Zamilovat si Světlo, které přišlo na svět, nebo zůstávat v temnotě. Rozhodnutí je na nás. Francouzská teoložka Susanne de Dietrichová k tomu dodává: „Člověk má tu jedinečnou a hroznou možnost odmítnout poslušnost svému Stvořiteli. Bůh totiž nestojí o otroky, nýbrž o syny.“
Na tomto našem rozhodnutí mnoho záleží. Rozhodnout se pro Krista znamená vydat se vstříc Světlu světa. Světlu, které nás bezpečně vyvede ze všech nebezpečí a dovede tam, kde nás náš Pán chce mít. Světlu, které i v nás zapálí plamen své lásky a my ucítíme, že slovo Kristovo „Vy jste světlo světa“ je slovo k nám a o nás. Prosme proto společně Pána: „Zůstaň při mně, abych se stal světlem a zářil druhým.“ (J. H. Newman) Amen.