Archiv autora: Jana Wienerová

 – to doporučil kdysi apoštol Pavel křesťanům (ve Filipech a v Tesalonice). A těm dnešním by to nejspíš opakoval ještě vícekrát než jim tehdy, kdyby uviděl naše vážné křesťanské obličeje a rezervovanou důstojnost. Jenže přece jen by na ten první pohled nejspíš nedal. Spíš by se dal do hovoru a podle něj usoudil, co pod tou slupkou, kterou nosíme na veřejnosti, vlastně je.
A tak se ptáme, co by našel? Moralistické povzdechy, žehrání na zkažený svět a skupinovou povýšenost by určitě jako křesťanské jednání nehodnotil. Na druhou stranu dobře věděl, že skutečná radost se neprojevuje hřmotným veselím.  Věděl, že to může být také tichá, vnitřní záležitost, která unese i kdejakou bolest (ale netváří se bolestínsky) a hlavně drží a vydrží. Je to tím, že má svůj zdroj v jiných než vnějších (veselých) událostech či podmínkách.
A tak jsme se mohli radovat dokonce v propůjčeném kostele, nezávisle na počtu zúčastněných, jen s vědomím, že máme společenství s tím vzkříšeným Kristem, jehož obraz ve vitráži se nám vznášel před očima. Ano, píšu o neděli 22. října, kdy jsme ke slavnosti v kostele Vzkříšení (v Husově sboru) v Broumově přivítali hosty zblízka i zdáli. O bohoslužbách vedených královéhradeckým biskupem P. Pechancem a místní farářkou J. Wienerovou. O slibu nové rady starších. O krásné hudbě a o zpěvu rozléhajícím se v kostele. O setkání kolem stolu v modlitebně, kde se ještě jednou rozsvítil zpěv Bohemáčku.
Radovali jsme se z každého, kdo se přišel radovat s námi. A protože ta pravá radost nevyprchá po skončení slavnosti, zůstává v nás. Zároveň zůstává i vděčnost za společné chvíle, za Boží blízkost, za nové naděje v našem usilování. Přeji takovou radost i vám. Hledejte a najděte její pramen.
Víme o něm a vracíme se k němu při každých bohoslužbách, při čtení Bible, při modlitbách. Ten pramen je v Bohu a přeji ho najít každému. Protože každému je určen. To jen my lidé si občas před prosté záležitosti nastavíme spoustu překážek a pak se na ně vymlouváme.
Radujte se, lidi! Umíte to ještě? Znáte k tomu cestu?                                        Jana Wienerová

Fotogalerie

Proč M. J. Husa připomínat? Vždyť byl jen jedním z mnoha. A těch, kdo podobně pro něco zahynuli, nebylo v historii málo! A dělo se tak dokonce „péčí“ samotných křesťanů – v představě, že když bude zahubeno tělo hříchu, duše bude zachráněna. Proč připomínat člověka časově tak vzdáleného?! Co s ním máme společného?
Víc než bychom si pomysleli. Dnes je stále zřetelnější, že Husovo téma pravdy se stává naším vlastním tématem. Když současní myslitelé mluví o době postfaktické, vysvětlují to tak, že k lidem už zdaleka nepromlouvá skutečnost, jen přemnožená slova, kterými lze o čemkoli říci cokoli a nazdařbůh, hlavně když se dostatečně rozšíří. „Skepse, letargie a zbabělost jsou široce rozšířené. Bezradnost lidí a společnosti dostává obludné rozměry“ (zaznělo v pořadu FOKUS Václava Moravce o pravdě – ČT). Je proto znovu třeba nacházet skutečnost a pravdu o ní, je znovu třeba postavit sám sebe pod nárok pravdy. A není to snadné.
Proto – už po šesté – jsme v Broumově Husův den oslavili Poutí pro pravdu s Mistrem Janem. S poutnickým žalmem 125. se po úvodní pobožnosti vydali poutníci z Husova sboru na cestu, kterou tak připomněli muže, jehož životní příběh i po 600 letech vzbuzuje úctu. Úctu k Bohu a jeho pravdě. „Nejsem majitelem Krista, ani hlasatelem konečné pravdy. Věřím, že je jedna, univerzální a neměnná Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného tak proto, že náš rozum je omezený“ – napsal náš současník Marek O. Vácha.
Jednotlivá zastavení (před sborem, na náměstí, u gymnázia a pak průběžně na Jiráskově cestě) byla věnována i našim vlastním zkušenostem s pravdou (a strachem; a nadějí; a lží; a úzkostí; a smrtí; a vítězstvím v jeho paradoxu).
„Podstata existenciálního stavu lži spočívá v tom, že se člověk podílí (lhostejno, zda vědomě či nevědomky) na kolektivním znehodnocování něčeho, co zakládá veškerou důstojnost a slávu lidského života. Podílí se snad nejen na devalvaci pravdy, ale na devalvaci samého úsilí o poznání pravdy. Člověk žijící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než že nemluví pravdu. Přičiňuje se o to, že mluvit vůbec o pravdě přestává mít smysl.“ (Petr Fidelius)
Máme-li si v současnosti udržet smysl a důstojnost, nesmíme se stát jen vířícím prachem ve vichru nároků mocných. Je třeba ubránit se polopravdám a lžím ve vlastních všedních záležitostech. Kdo se strachuje o svůj obraz v očích druhých, je snadno ovladatelný. Kdo má odvahu nepředstírat a žít pravdivě, zjistí, že pravda osvobozuje i uzdravuje. Pravda v nás lidech je nehotová věc a je třeba se o ni stále znovu snažit. To věděl i Hus. „A nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy… Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemřít, nežli zle živu býti. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-li ho jen žádná nepravost… Toto jsou mé opory a pokrm, jímž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy.“ (Z Husova listu M. Křišťanovi z Prachatic, 1413)
Básník Alois Marhoul to nám a současníkům vypsal trochu jinak několika verši: Odkud k nám přichází pravda?/ Mistr Jan Hus něco křičel/ Možná bolestí/ Ale pro ten palčivý kouř/ nesnesitelný smrad/ a všeobecné dohadování o tom/ jak dlouho ještě vydrží/ mu z té dálky nebylo skoro vůbec rozumět/ A blíž? Blíž by šel jenom blázen//
Snažili jsme se dojít blíž – 6. 7. 2017.                                   Jana Wienerová