Archiv autora: Jana Pechancová

Původ svatodušních svátků vysledujeme v tradičním židovském kalendáři. Jeho sváteční cyklus směřuje sedm týdnů po Velikonocích (Pesach) do vyústění v podobě dalšího důležitého svátku, tzv. Svátku týdnů (Š´vuót). Vzhledem k tomu, že připadá přesně na 50. den po Velikonocích, začal být záhy v helénistických kruzích nazýván řecky Pentekosté hemera, tedy Padesátnice, 50. den. Původní podoba tohoto poutního svátku, řadícího se významem mezi tři největší slavnosti v roce, byla pojata jako díkůvzdání za sklizeň pšenice. Později byl však význam přeznačen a tématem Svátku týdnů se stala památka uzavření Smlouvy a předání Zákona na hoře Sinaji. Již zde se odráží prastará zkušenost, že sváteční vrcholy potřebují jistý čas doznívat. Doba od svátku Pesach po svátek Š´vuót je dobou tohoto doznívání. Biblická zpráva Skutků apoštolských 2,1 nn hovoří o události vylití Ducha svatého na apoštoly a tuto událost rámuje právě oslava svátku Š´vuót. Tematika křesťanských Letnic coby ovoce a naplnění Kristova spásného činu a uzavření Nové smlouvy vychází z prastaré hluboké hebrejské biblické symboliky. V jejím pojetí je letniční setkání člověka s Bohem v příběhu zjevení na Sinaji příběhem Božího zjevení v Božím slovu, které přichází z jiného světa do našeho světa. Slovo, které Hospodin předal skrze Mojžíše v daru Zákona (Mátan Tóra) osvětluje celému stvoření jeho smysl a poukazuje na vztah mezi Bohem a člověkem.