Podobenství o věrnosti služebníků

Kázání uveřejněné v ČZ 32/2013; 12. neděle po Duchu sv.; Lk 12,42-48

Ježíš mluví v podobenství. V narážkách, v náznacích, prostřednictvím symbolů, kterým rozuměli i ti nejprostší. V našem podobenství se mluví o jakémsi pánu, který pověřil svého služebníka správou svého majetku či svého domu. Běda správci, který zneužije svého chvilkového postavení a začne bít služky a sluhy, začne se opíjet a přejídat. Ten správce, který dodržuje příkazy pána, bude pochválen. Velmi bit bude však ten služebník, který znal přesně vůli svého pána. Ten služebník, který vůli pána nezná, bude bit méně. Neboť tak se praví v našem podobenství: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“.

Pokračovat ve čtení „Podobenství o věrnosti služebníků“

Na počátku bylo slovo (Jan1,1-4)

„Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně. A bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život. A život byl světlo lidí…“ (Jan 1,1-4)

Evangelium Janovo. Evangelium mystické, tajemné, monologické, gnostické, intelektuální, provokující a poctivou řečtinou napsané. Ještě mučedník církve ze 2. století Justin Martyr věřil, že autorem evangelia byl Jan Zebedeus, „milovaný učedník Páně“ (J 13,23). Pokračovat ve čtení „Na počátku bylo slovo (Jan1,1-4)“

Jazyk moudrých

„Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilosti.“

Př 15,2

Jeden z nejaktuálnějších výroků najdeme v knize Přísloví, která svým charakterem patří do tzv. mudroslovné literatury. Ta má své kořeny v Egyptě. Přísloví bývají vtipná, nápaditá, útočná, věcná, rozverná i zasmušilá, laskavá i sarkastická, ale vždy vycházejí z hluboké zkušenosti Božího lidu. Hebrejský kořen slova „mišlé“ (m­ š­ l) značí nejen samotný pojem „přísloví“, ale také slovo „vládnout“. Přísloví v sobě obsahují sílu, aspekt moci, bod síly! Proto lze příslovím po někom vrhnout, mrštit, hodit, a to v dobrém i ve zlém. Ne nadarmo byla přísloví připisována králi Šalomounovi, neboť ten je v tradici popisován jako muž bystrý, energický, vtipný, prozíravý a především moudrý. Pokračovat ve čtení „Jazyk moudrých“

Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane

„Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,22)

Matoušovo evangelium je evangeliem psaným pro židy, jeho autorem je vzdělaný žid, který ovládal ještě jeden důležitý jazyk – řečtinu. Pro jeho původ se ještě biskup Papias z Hierapole (130 po Kr.) či velký teolog Origenes (z. 254) domnívali, že autorem bude jistě Matouš celník, jenž vše, co svou nelichotivou prořímskou službou nabyl, vrátil či rozdal. Pokračovat ve čtení „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane“

Nové víno v nových měších

„A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar.“(L 5,37)

Autor tohoto výroku Lukáš mluví tak, aby mu ostatní rozuměli. Mluví o víně, mluví o nádobách pro víno, které v putovní verzi představovaly měchy. Kdo však byl onen Lukáš, jemuž je připisováno jedno z evangelií napsané v osmdesátých letech 1. století? Podle kultivované řečtiny soudíme na vzdělaného Žida, snad lékaře, který však nebyl přímým svědkem Ježíšova působení. Lukáš se nedovolává zvláštních darů Ducha svatého jako Pavel, není strohý jako autor evangelia Markova, neubíjí případné židovské konvertity argumenty ze Starého zákona jako Matouš. Pokračovat ve čtení „Nové víno v nových měších“

Zpráva o diecézním shromáždění 27. 4. 2013

p1000188V sobotu 27. dubna se konalo diecézní shromáždění královéhradecké diecéze a rovněž mimořádné volební shromáždění, jehož hlavním cílem bylo zvolení nového biskupa/biskupky. Výběr kandidátů, kteří by splňovali předepsané církevní normy a byli lidsky i profesionálně přijatelní, omezoval velmi plachý přístup většiny oslovených k jejich možné kandidatuře. Nakonec se do „posledního kola“ dostali dva duchovní. Sestra Olga Líbalová (duchovní v Hronově) a bratr Pavel Pechanec (duchovní z Českého Dubu). Právě oba zmínění kandidáti sloužili pod vedením dosavadního biskupa bratra Štěpána Kláska bohoslužbu. Štěpán Klásek posloužil přítomnému shromáždění kázáním a také vedením eucharistické části naší liturgie. V kázání bratr biskup Klásek zdůraznil váhu Boží přítomnosti i jeho vůle při jakékoli křesťanské činnosti. Pokračovat ve čtení „Zpráva o diecézním shromáždění 27. 4. 2013“

Diskusní večer: František Bublan

Náboženská obec v Hradci Králové pravidelně pořádá různé kulturní a společenské akce. Mezi ně patří i večery se zajímavými lidmi a osobnostmi. Jmenujme: Ivana Štampacha, Jiřího Pehe, Jiřinu Šiklovou či Lídu Rakušanovou. V úterý 11. ledna jsme přivítali dalšího zajímavého hosta. Byl jím exministr vnitra František Bublan, který hovořil na téma: Křesťan a politika. Besedu zahájil Martin Chadima, který představil hosta, mimo jiné, jako člověka, který vystudoval kněžský seminář v Litoměřicích. Poté nám František Bublan představil svoji životní cestu, včetně své cesty do vysokých politických funkcí. Pokračovat ve čtení „Diskusní večer: František Bublan“

Husův následovník Jeroným Pražský

Kázání uveřejněné v ČZ 28/2012

„Kristus, můj Pán, byl pro mne trnovou korunou korunován, proč bych tedy já k jeho poctě tuto korunu rád nenesl?“ Tak pravil Jeroným Pražský, dne 30. května 1416 stojící tváří v tvář našňořeným kardinálům, prelátům oděným do slavnostních pluviálů, středověkým farizeům v mitrách, se zlatými prsteny a s honosnými berlami, tak nepodobnými prostým holím židovských pastýřů. Pokračovat ve čtení „Husův následovník Jeroným Pražský“

Dvojí výročí II. patriarchy Gustava Adolfa Procházky

prochazka V letošním roce si v souvislosti s naším druhým patriarchou Gustavem Adolfem Procházkou (18. 3. 1872 – 9. 2. 1942), připomeneme hned dvě výročí. 140 let od jeho narození a 70 let od jeho úmrtí. Náš II. Patriarcha byl mužem v mnoha ohledech nezapomenutelným a ještě dnes se u pamětníků či znalců historie CČS(H) setkáváme s více či méně příznivým hodnocením jeho patriaršího „panování“.

Kým však byl Gustav Adolf Procházka ve skutečnosti? Především byl mužem činu, bývalým katolickým seminaristou a posléze knězem, pocházejícím z početné rodiny dámského krejčího Emanuela Procházky a jeho zbožné manželky Aloisie. Prostý původ, seminaristická výchova, která kladla veliký důraz na řád a poslušnost, jakož i konfrontace s tvrdou realitou života řadového kněze v počátcích 20. století, to vše vedlo k formování osobnosti GAP a předznamenalo i jeho – ne vždy s nadšením přijímané – působení v pozici biskupa nově ustavené východočeské diecéze (od r. 1923), až po jeho „panování“ v úřadě patriarchy CČS(H) (od r. 1928). Pokračovat ve čtení „Dvojí výročí II. patriarchy Gustava Adolfa Procházky“