Rudolfův Majestát – duchovní a politické pozadí

rudolfuv_majestatV Evropě v 2.pol 16.stol (objevení Ameriky, knihtisk atp) se nově prosazovaly tzv. stavovské monarchie (relativně liberální Spojené Nizozemí, Anglie), proti monarchiím absolutním (Španělsko a Habsburské rakouské dědičné země a Francie Ludvíka XIV) a monarchii despotické (Osmanská říše) Počátkem 17. století stály na uhersko-turecké hranici proti sobě ohromné armády, válka však měla už delší čas poziční ráz. Turci nevyvíjeli větší iniciativu a dokonce nabízeli protivníkovi mír, protože roku 1601 se ocitli ve válce s Persií a bylo pro ně hazardem bojovat na dvou frontách. Ale vedoucí politikové habsburské monarchie odmítli. Po osmi letech války se jim návrat k míru bez vlastních podmínek zdál příliš laciný, nevýhodný, ba poraženecký. Kromě toho, obtíží Turecka mínila říše využít k další expanzi na východ. Habsburkům se totiž naskytla šance pohltit Sedmihradsko. V rychle se měnícím sledu sedmi papežů na přelomu 16.a 17.stol vznikaly spory o moc mezi římským císařem a Apoštolským stolcem. Docházelo k úpadku centralistického vlivu katolické církve representované papežem, šířila se reformační hnutí a stoupala náboženská nesnášenlivost.

Pokračovat ve čtení „Rudolfův Majestát – duchovní a politické pozadí“

On je naše pomoc

Kázání uveřejněné v ČZ 31/2013; 11. neděle po Duchu sv.; L 12,13-21

Ježíš Kristus je požádán o službu, o kterou byli obvykle žádáni učitelé zákona – aby znalost zákona aplikovali na praktické otázky dotýkající se života. Ježíš ale odmítá být soudcem a rozhodčím tam, kde je lidské srdce zaslepeno touhou po majetku. Vidí v tom pokus, aby byl využit k dosažení majetnických cílů. Distancuje se od této pře a vypráví následující podobenství, aby ukázal, že smysl života není v tom, že člověk něco má. Jen ty hodnoty jsou hodny našeho úsilí, které nám nemůže vzít smrt. Z tohoto pohledu pak před Bohem nemáme to, co držíme křečovitě ve svých dlaních, ale to, co jsme z nich druhým dali. Pokračovat ve čtení „On je naše pomoc“

Pane, ať vidím

Kázání uveřejněné v ČZ 44/2012, 22. neděle po Duchu sv., Mk 10,46-52

„Když Ježíš vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ Pokračovat ve čtení „Pane, ať vidím“

O hostině a o hostech

Kázání uveřejněné v ČZ 41/2011, 17. neděle po Duchu sv., Mt 22,2-10

Je to zvláštní podobenství. Ježíš Kristus vypráví o svatební hostině, kterou vystrojil král pro svého syna, možná následníka trůnu. Je pro nás překvapením, že o tuto, dalo by se říci prestižní záležitost není u pozvaných hostů patřičný zájem. Pozvaní nemají z toho žádnou radost, nemají zájem ani čas. Přesto, že je zdůrazněno, že vše je připraveno a o nic se nemusí starat – pozvaní hosté se omlouvají. Všichni mluví téměř stejně: Něco jsem pořídil – musím to jít prověřit – prosím, omluv mne. Tomu třetímu stačí jen sdělit, že se oženil, což je tak závažná věc, že nepotřebuje ani omluvu. Pozvaní mají svých starostí dost. Od hostitele žádný z nich nic neočekává – hostina by byla jen starostí navíc. Pokračovat ve čtení „O hostině a o hostech“

Vědět, koho následujeme

Kázání o 24. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B

A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Vždy k závěru církevního roku se vize konce světa a posledního soudu stává jedním z tradičních témat kazatelských zamyšlení. Krása jeruzalémského chrámu zmizela a zůstala jen zeď nářků, zbytek opěrné zdi chrámového nádvoří. Učedníci byli syny lidu, který kdysi byl lidem na cestě a chválil Boha v jednoduché stavbě přenosného stanu. V zemi zaslíbené pak vybudovali chrám a kamenné desky zákona uložili do jeho svatyně. A tento chrám byl předmětem obdivu učedníků. Ježíš Kristus obrací však jejich pozornost jiným směrem. Od toho, co mají před očima, k tomu ,co mají mít v srdci (viz 1 S 16,7nn). Pokušení přeceňovat to, co se módně nazývá „imidž“ tj. tvář, která tvoří náš vzhled společně s tím, co se o nás píše, ukazuje či mluví, trvá dodnes. Pokračovat ve čtení „Vědět, koho následujeme“