Kázání uveřejněné v ČZ 4/2014; Třetí neděle po Zjevení Páně; Mt 4,14-23
Vnější hrozby byly od počátku Ježíšova života určujícími důvody ke změnám jeho pobytu. Střídavě se stahoval do ústraní během svých veřejných vystoupení a svým učedníkům radil opustit město, nebudou li v něm přijati (Mt 10,14). Kafarnaum si Syn člověka vybral za dočasné středisko svého působení poté, co se dozvěděl o uvěznění Jana Křtitele. Evangelista sice píše, že se tak naplňuje Izajášova předpověď, ale i Ježíš se musí přizpůsobit okolnostem. Tuší už, že bude vydán „do rukou lidí“, aby se naplnilo Písmo? Vždyť zde, v Galileji pohanů, mezi „lidmi bydlícími v temnotách“ teprve navazuje na začátku svého díla na hlásání Jana Křtitele: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“. A také zde hledá své první následovníky. Těmi jsou muži tvrdé práce, hledající obživu v rybolovu. Ježíšovo stručné a radikální pozvání: „Zanechte ryb a pojďte za mnou. Mám pro vás jiný úkol. Budete lovit lidi!“ přijímají s překvapivou ochotou: „Opustili loď i svého otce a šli za ním“. Představa, že by nás někdo neznámý takto nečekaně zavolal od naší práce a my bychom všeho zanechali, se zdá být z říše fantazie. Kolik by jen následovalo otázek, námitek, podmínek a protinávrhů? Ale ti čtyři šli!
Jak je možné zaměnit jistotu za nejistotu? Snad jen když uvěříme, že mohou existovat jiné, jistější jistoty, než jsou ty naše. Novou oporou prvních učedníků se stal důvěryplný vztah k tomu, který je povolal. Tím, že dokázali opustit nejenom své příbuzné a svou práci, ale i všechny své představy, své jistoty a aspirace, stali se součástí Božího plánu, který nekonečně překračoval všechny jejich dosavadní představy a možnosti.
Kdyby Šimon, Jan a jejich bratři trvali na svých dosavadních jistotách, zůstali by anonymními galilejskými rybáři jako tisíce jiných před nimi i po nich. Ale tady nešlo jenom o ně. Na jejich souhlas tehdy nečekal pouze Ježíš, ale miliony těch, kteří žíznili po jeho radostné zvěsti. Mohl někdo z těch nevzdělaných rybářů tušit, co vzejde z jejich bezvýhradné ochoty? Jistě ne, ale díky nim jsou podobné otázky položeny i nám. Jsi ochoten ve světle zkušenosti galilejských rybářů zrevidovat svá přesvědčení, své diletantské projekty a touhy po uznání?
Opustit své vlastní „břehy“, kam málokdy kdo zabloudí, a vydat se za lidmi do jejich vlastního živlu, do světa s rozrůzněným děním, jehož biblickým symbolem je moře, sídlo démonických sil, nevyzpytatelný prostor plný nástrah a neznámého?
Naše případná rybářská schopnost „zajet na hlubinu“ (L 5,4) je přímo úměrná naší odvaze, zralosti víry, ochotě se nasadit a připravenosti na stále vratší materiálně technické základně hledat nové způsoby „lovu“. To jsou sítě, které máme v ruce.
Jimi shromažďujeme rozptýlené, ty, „kdo bloudí bez domova“. Ale na co lidé vlastně zaberou, co má být onou návnadou, která je získá pro Boží království? Naznačuje to slovo toho, jemuž jsme uvěřili: „Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích“ (Mt 5,16), „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1 Pt 3,15).
Anebo slovo apoštola: „… Neboť ačkoliv jsem ode všech svoboden, učinil jsem se otrokem všech, abych jich co nejvíce získal“ (1 K 9,19).
Všechny tyto a další podobné výpovědi spojuje ochota ke svědectví a k nenápadné a vytrvalé službě, jejímž cílem je oslava Boha. Ten, kdo se nechal povolat, dává se cele do služby tomu, kdo jej povolal. Jen tak se může šířit Boží království. Boží vláda ve světě se neobejde bez nás.
Jen si při tom uvědomme, že ve „službách Božích“ neexistuje předvídatelný vztah mezi námahou a výsledkem. Nikdy nevíme, jaký bude úlovek. Ani evangelium není příručkou úspěšného rybolovu, ale ukazuje nám, že i v našem životě víry je velký prostor pro naději.