Křesťané, Chelčický a pacifismus

Vztah křesťanství ke světské moci, státu a válce zůstává v církevních dějinách problematickým a má mnoho různých podob. Prvotní křesťanství v sobě stále nese osten namířený proti používání meče a tomu, kdo jej nosí. Spis Apoštolská tradice, připisovaný Hippolytu Římskému praví: „Voják, který je podřízený nezabije člověka. Dostane-li (k tomu) rozkaz nevykoná ho… Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“¹ Důsledným dodržováním Božího příkazu se křesťan staví proti zavedené moci. Příkaz „nezabiješ“ je brán naprosto závazně a jeho porušení je protivením se Božímu příkazu. Každý, kdo chce dostát vojenské povinnosti ke státu je potom odmítnut z katechumenátu i ze společenství: „Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem, bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“² Stejným způsobem v intenci pacifismu postupuje například Origenes. Určitý odklon nastává s další linií v teologickém myšlení, jejímž reprezentantem může být Tertullián, ve svém Apologeticu razící myšlenku, že i křesťan může být dobrým a platným občanem Říma. Ctnosti křesťana a občana Říma se mohou potkávat. Tertullianus samozřejmě neidentifikuje ctnosti křesťana s pojetím ctnosti starého Říma, jenom podotýká, že etický rozměr křesťanství může státu, pokud chce být dobrým a spravedlivým státem, užitečný. U Aureliua Augustina potom vztah ke státu a světské moci nabývá nové podoby, vzhledem k jeho pojetí dějin, kdy z pravých dějin spásy je stát a světská moc vyloučena a mají pouze neutrální charakter lidského uskupení, plně podléhajícího Boží vůli. Bůh je vládcem a určovatelem pravých dějin, světská moc, ať v jakékoliv podobě, je Boží vůli podřízena a Bůh není legitimizujícím činitelem toho, co lidé právě jako světskou moc ustanovují. Křesťan je na první místě křesťanem a až potom občanem.

Myslitelem v bouřlivé době husitských Čech razícím myšlenky pacifismu je pak bezesporu Petr Chelčický. Petr Chelčický zná náhled na církevní otce a prvotní církev své doby velice dobře. Jeho pacifistické myšlenky a vztah ke státu ovšem vyvěrají z několika zdrojů. Je možné je usoustavnit takto: 1. Bible pojatá podle zákona Božího a neporušitelnost Desatera.

2. Rozměr důrazu na osobní spásu jednotlivce, která pramení i z jeho usilování na tomto světě.

3. Jeho vlastní pohled na církevní dějiny a jeho vlastní interpretace starocírkevních autorit.

4. Chelčického úvahy o společnosti trojího lidu a její podstatě.

Nejznámější Chelčického traktát, věnovaný problému násilí a státu, je samozřejmě O trojiem lidu řeč, adresovaný táborskému knězi Markoldovi ze Zbraslavic. V traktátu O trojiem lidu řeči Chelčický píše: „Ale křesťan, poněvadž z přikázání Kristova dlužen jest tím sám sebe nebrániti, kto jest jemu ukázal moc k své obraně na pomoc míti, aby skrze moc hojněji mohl rušiti přikázání Kristovo než sám?“³ Biblický příkaz „nezabiješ“ je Chelčickému naprostou autoritou, která není překročitelná. Všechny pasáže evangelií, v nichž Kristus potom příkaz “nezabiješ“ rozvíjí nebo mluví o snášení utrpení jsou Chelčickému důkazem o pravé cestě. Problémem, zůstává samozřejmě Starý zákon a svaté války lidu Izraele a potom i apoštol Pavel a jeho list Římanům. Zde Chelčický postupuje podle své metody interpretace Písma. Neplatí Písmo samotné, „čtenie“ jako kniha s pouhým textem o sobě nemá váhu, protože jsou v ní mnohé pasáže ovlivněné tím, co je lidské. Platnost má pouze Písmo interpretované podle zákona Kristova. Do zákona Kristova, který je univerzální a nadčasový, spadají Chelčickému Desatero, Kristovy promluvy o nenásilí, jeho slova pronesená o Poslední večeři, Kázání na hoře a další. Chelčický zákon Kristův pozitivně nedefinuje, slouží mu ale ke „spravování se“ lidí ke spáse a obnově církve. Tímto způsobem přistupuje i k liteře pouhého Písma. Pasáž z listu Římanům 13, 1-7 píše podle interpretace Chelčického apoštol Pavel křesťanským obcím, aby se podřizovaly státu, kvůli krutému pronásledování Římem, s úmyslem nepošpinit se odporováním násilí, a nikoliv samotnému Římu jako legitimizace jeho moci. Pasáže o válkách lidu Izraele nejsou zdůvodněním pro války soudobé, protože Kristus ve svém zákoně násilí odsuzuje. Zákonu Kristovu je podřízen i samotný text Nového zákona, konkrétně listů, nejenom text zákona Starého.

Rozměr důrazu na osobní spásu jednotlivce, jež pramení i z jeho usilování na tomto světě hraje u Chelčického v jeho pacifismu další roli. V Síti víry praví: „…že člověk nemuož křesťanem býti v této straně, o níž mluvíme, leč by křivdy a oklamánie nižádnému nečinil, a kteráž křivda a oklamánie na něho upadá od jiných, aby strpěl, zlého nečině podlé přikázánie Kristova, aniž smrt jeho nemá moci v nižádném.“⁴ Pro pravý křesťanský život, vedoucí ke spáse, je zapotřebí odmítnout veškeré násilí, poskvrňující člověka a neshodující se s Kristovým příkladem. Jediný boj, který Chelčický schvaluje je úplně jiného charakteru. V Chelčického interpretaci pasáží apoštola Pavla o „bojovanie“ se potom dostává ke slovu i argumentace z oblasti soteriologie: „Protož Apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie, ale učí těm bojóm, ješto se v nich duše zachovávají v pravdě od zatracenie.“⁵ Pavlovu řeč pojímá jakožto napomenutí k „bojovanie s vlastním tělem“, přičemž ale nejde o podobu středověkého umrtvování těla, k němuž samozřejmě Chelčický nenabádá. Skutečný boj a násilí jsou pro něj proklaté, protože uvádějí duše do zatracení. Stejným způsobem potom argumentuje právě proti trestu smrti. Chelčickému se představa vlastní spásy člověka se zabíjením druhých lidí naprosto rozchází. V případě jakékoliv křivdy nastává povinnost trpělivého snášení zlého.

Příkaz nenásilí se nevztahuje pouze na jednotlivce, protože platí jako závazná norma pro celou církev Kristovu. V Síti víry se píše: „ A poněvadž vždy do saudného dne zavázána jest cierkev Kristova, aby v trpělivosti vládla duší svú a přemáhala bezprávie skrze trpělivost…“⁶ Plnění příkazu nenásilí potom Chelčickému reprezentuje právě církev prvotní. V traktátu O trojiem lidu řeč ji dává za vzor: „…Kristus…Ten jsa v těle, posvětil jest sedmdesát a dva kněží…Kteřížto naplnili sú svým kázáním okršlek zemský…bez moci světské… Když se na ně sebrali knížata a králi, místo všech štítuov i pušek modlili sú se k bohu…“⁷

Chelčického vlastní pohled na církevní dějiny a jeho interpretace starocírkevních autorit pak hrají v jeho odmítnutí násilí další rozměr, v tomto případě velice aktuální. V diskusi s teology husitských Čech, kde tématem je oprávněnost války, se Chelčický střetne s argumenty, které husitům poskytli Augustin, Řehoř, Tomáš Akvinský a celá církevní tradice. Válka a boj jsou dovoleny v případě legitimnosti člověka, jenž válku vyhlašuje, legitimnosti záměru, s nímž je válka vedena, přičemž legitimní je pouze obrana a snaha o mír, nakonec potom legitimnost způsobu vedení války. Husité se zde pohybují, až na jedno období v dějinách radikálů na Táboře, v mezích církevních autorit. Chelčický naráží na několik diskusí, například s Jakoubkem ze Stříbra. Ve své Replice proti mistru Rokycanovi popisuje genezi celého sporu: „Také tvůj mistr Jakub, když mě kaceřoval pro moc v svém pokoji v Betlémě, řekl jsem mu, když ta moc právě u víře stojí podle tvé řeči, máš-li zprávu v evangeliu k svým skutkům, k bojům a k jiným ukrutenstvím, řekl „nic“, ale staří svatí to praví…Sv. Řehoř dí: Zapovídá se tímto přikázáním nezabiješ… Též sv. Augustýn: Rytíř, když poslouchaje moci, pod níž správně postaven jest, zabije člověka, nižádným města svého zákonem vraždou vinen nebude.“⁸ Chelčický vychází z Kristova zákona jako základní a dostačující normy pro každého křesťana, jež je nadřazena církevní tradici, která je opomíjitelná, je-li s touto normou v rozporu. Pro Chelčického církevní tradice platí a je hodnověrnou a příkladnou pouze, když je ve shodě se zákonem Kristovým. V případě dovolenosti války jsou Augustin a Tomáš s Kristovými slovy v rozporu, je nutné tedy podobnou argumentaci vyloučit.

Posledním zdrojem Chelčického pacifismu jsou mu závěry jeho úvah o společnosti trojího lidu a její podstatě. Liší se totiž od společenských teorií svých současníků konstatováním o podstatě světské moci. Ve společenské teorii trojího lidu byla světská moc jako stav chápána ve své podstatě neutrálně, protože plnila svoji danou funkci v societas. Její funkce byla deklarována jako důležitá pro chod celé společnosti. Násilí, spojené s vykonáváním její společenské funkce „strážit a chránit ostatní dva stavy“, pak bylo pouze nutným zlem. Společenská podstata, definovaná funkcí, zůstala uchována v podobě ochranitele a garanta řádu. Pro Chelčického podobný směr úvah přestává platit. Společnost trojího lidu není společenským konsensem stavů, plnících svoje společenské funkce, alespoň co se týče stavu třetího, prostých lidí. Z toho vyplývá i konec pozitivní společenské funkce plněné světskou mocí. Násilí, které mělo být pouhým apendixem výkonu společenského garanta, je pro Chelčického podstatou světské moci. V traktátu O trojiem lidu řeč píše: „Neb nemuož moc býti, jedině s ukrutnostmi.“⁹ Světská moc přestala mít neutrální povahu, vyplývající z pouhého plnění své uložené funkce, a začala nabývat v Chelčického úvahách nesporně násilného a mocenského charakteru. Jakmile Chelčický hovoří o světské moci, charakterizuje ji radikálním rozporem se zásadami zákona Kristova. Světská moc přímo brání společnosti řídit se Božím zákonem a její existence je stálým zdrojem společenského konfliktu, ačkoliv umožňuje žít v „dočasném dobru“. Světskou moc však používají pouze lidé bez vší víry a cti. V Chelčického pojetí je nutné vytknout i určitý pozitivní moment světské moci, který rozeznává v jejím působení pro „časné dobro“: „Tito, trestajíce, hledají svůj zisk, a oni, poslouchajíce, bojí se své škody. To obojí není ctnost samo v sobě, ale přece přichází tím věc dobrá k platnosti.“¹⁰ V žádném případě ale světská moc nemůže přivést někoho k nápravě, pokání a k „věčnému dobru“. Nemůže být garantem skutečného pokoje a míru, pramenícího z odpuštění a příkazu nenásilí. V traktátu O trojím lidu se praví: „Proto spravedlnost a pokoj, který se zjednává mocí, jest daleko od víry Kristovy, neboť moc prospívá jenom tím, že se ti lidé zachovávají v časném dobru.“¹¹ K časnému dobru se váže spravedlnost a pokoj zjednaný světskou mocí. Kromě toho, že Chelčický odkazuje výkon spravedlnosti světské moci do oblasti dočasnosti a vnějšího řádu světa, pochybuje nejenom o pohnutkách lidí vykonávajících světskou spravedlnost. Chelčický, vedle nemoudrosti a nerozumnosti lidí, zdůrazňuje strach jako důležitou složku vlády světské moci: „… a oni, poslouchajíce, bojí se své škody …“¹² Řád podle světské moci je řádem nedobrovolným. Použití represivních prostředků k tomu přímo odkazuje. Dualita dobrovolnosti řádu podle zákona Kristova a donucovacích prostředků a nedobrovolnosti řádu podle světské moci vyjadřuje diametrální rozdíl mezi oběma řády. Pro Chelčického není možné slučovat řád Kristův s násilnými prostředky: „A takovému řádu, který se děje a měl by se díti v lidu Božím, nemuož naučiti žádná múdrost tohoto světa, ani muož k němu připuditi moc světská, neb tento řád rodí se z srdce dobré vuole, ješto nenie pod bezděčí jako otrok, ale pod milostí jako syn.“¹³ Řád podle Krista a hodnoty s ním související pro Chelčického nejsou vynutitelné.

Petr Chelčický je myslitelem, který se hluboce zaobírá společností a státem své doby. Odmítá útlak ve společnosti a násilné řešení konfliktů. Nedělá si iluze o společnosti a jejích mechanismech, přitom ale zůstává pacifistou, v opozici proti jakémukoliv násilí. Činí tak vždy z pohledu věřícího křesťana a ptá se, „co bych získal, kdybych celý svět nabyl, ale své duši ztratil“.

Poznámky: