Rozhovor uveřejněný v ČZ 26/2014 na titulní stránce
Bratře biskupe, uplynul rok od chvíle, kdy vyšla v Českém zápase zpráva o Vašem zvolení biskupem Královéhradecké diecéze se stručným rozhovorem s Vámi, kde jste mimo jiné uvedl krásnou větu, že „člověk je poutník, co vždy za sebou zanechává jisté stopy a ani nemůže projít životem, jakoby nebyl…“ Je to samozřejmě ještě relativně krátká doba, ale povězte, jak byste charakterizoval stopy, které jste zatím v diecézi v nové službě zanechal? Pokračujete s aktivitami na poli politickém akulturním, okterých jste se tenkrát zmínil?
Charakteristika mých aktivit pod Ještědem se dá shrnout jedním slovem – jsem ve fázi loučení. Rozhodli jsme se totiž s rodinou přestěhovat na rovinu v Hradci Králové. Loučím se pomalu s krajinou, začínám odhazovat různá „pádla“, která mi přistála v rukách a teď je potřeba, abych je přehodil jiným, a pomalu se loučím i s lidmi (je to těžší, než jsem čekal).
Věřím ale, že pádlo, které mi před rokem přistálo v rukách, není jenom o člověku, jeho pocitech, vůli a rozumu. Hledám charakter a rozměr služby, a tak se snažím překonávat obavy a mnohou nejistotu. Na jedné straně se loučím a na druhé hledám a to je také charakteristika mých „stop“.
Jsem ovšem přesvědčen, že je to úkol od Pána i pro celou církev a zvláště pro tu naši. CČSH stále hledá svou charakteristiku, přemýšlí nad svou identitou, je silná i zranitelná ve své otevřenosti a ve svém hledání. Jsme církví „národní“, lidé této země mají hymnu s textem: „Kde domov můj“. Hledání a ujištění je tedy něco, k čemu se stále vracíme. Pokud opravdově hledáme Boží vůli, nemusíme být ale rozleptáni nejistotou nebo smutkem z nezajištěnosti.
My v redakci si často stěžujeme na problém v komunikaci s jednotlivými diecézemi, s obcemi… na neochotu lidí mluvit, mluvit narovinu. Jak jste spokojen s propojením diecéze a jednotlivých farností, s jejich vzájemnou komunikací?
Už od dob Bábelu mají lidé problém s komunikací a viníkem je člověk sám. Je to jistě paradox, že technické vymoženosti nám komunikaci umožňují na vyšší a vyšší úrovni, ale my lidé nijak nepostupujeme o stupeň výš. Mezi lidmi vládne zmatek, nerozumíme si z mnoha důvodů a také ani často nechceme. Díváme se na ostatní tak trochu svrchu, protože je to pohodlné a příjemné.
Máme za to, že naše jedovaté sliny padají vždy dolů a že podporují správný řád, tedy naše vědomí, jak by to ato mělo být. Kritizujeme ty nahoře, kritizujeme ty dole. Málokdy při naší vzájemné komunikaci slyšíme náznak posuvné sebereflexe.
Co s tím? Asi to bude znít jako otřelé klišé, ale opravdu je třeba alespoň občas slézt z vlastního piedestalu, brát zmatečnost jako součást života a alespoň občas se usmívat na druhé.
Na nedávné synodě se mluvilo o liturgii, byla zde ostatně také sloužena, a to podle formuláře alternativní liturgie, kterou připravuje pastorační komise pro evangelizaci a misii. Co na to říkáte? Jste v zásadě přístupný těmto „novotám“?
Naše církev vznikla na „novotách“. Opravdu si nemyslím, že by Farský snil o tom, že „jeho“ liturgie a stejně tak i učení církve bude neměnně svázané. Naopak mluvil o přirozeném vývoji a svou církev vnímal jako „pokrokovou“. Každá generace církve si musí projít svým hledáním, s úctou navázat na budovanou stavbu a usilovat o propojení svého života vsoučasnosti. Svět je v pohybu a církev je tvořena lidmi, proto také musí být v pohybu. Naše církev vznikla jako odraz touhy po srozumitelnosti a přímočarosti. Je jen dobře, když navazujeme na vlastní tradici anebojíme se nezůstat jen na povrchu obřadnosti své služby. Čeká nás celá řada změn v církvi, změnil se totiž značně svět. Světu připadáme nesrozumitelní a nám sice nemůže jít o lacinou srozumitelnost a lidovost, ale pokud chceme nést zvěst o Kristu, nemůžeme jen doufat, že naše vyjeté koleje stačí. Sebespokojenost církve není na místě, stejně jako představa, že naši otcové už vše vybojovali za nás a my se můžeme jen tak vesele vézt. Při komisi královéhradecké diecéze pro evangelizaci a misii proto mimo jiné vynikl i požadavek, který volá po výraznější alternaci bohoslužebného života.
Chtěli jsme tím podnítit širší diskusi, a proto jsme na naší synodě kromě liturgie Dr. K. Farského zakusili i návrh alternativní liturgie. Tato liturgie je spojena s liturgickou obnovou CČSH, započatou bratrem biskupem Petrem Šanderou, vrací se ke kořenům liturgie 6. – 7. století a vnímá liturgickou obnovu křesťanských církví západního ritu. Věřím, že různé „novoty“ nás nejen podněcují k přemýšlení nad vlastní identitou, ale také vedou kopravdovosti našeho zápasu.
Bratře Pavle, děkujeme za rozhovor.