Prvního dne po sobotě,
za časného jitra,
přišly ženy k hrobu
s vonnými mastmi, které připravily.
Nalezly však kámen od hrobu odvalený.
(Lukášovo evangelium 24,1-2)
Milé sestry a milí bratři,
život člověka, jak jsme poznali, je pln nálezů a ztrát. Každý den něco nalézáme i ztrácíme. Každé ráno před námi otevírá cosi nového a každým večerem ztrácíme cosi z času nám vyměřeného, neboť svíčka hoří a nic ji nevrátí velikost a tvar. Život je plný nálezů, stále něco nalézáme a mnohdy jsou to záležitosti drobné a nepatrné. Velikonoce nám ovšem přináší zprávu o nálezu, který je pro nás veliký. Veliký kámen z hrobu člověka je odvalen, zub času, prázdnoty a beznaděje je i pro nás překlenut.
Během velikonočních chvil smíme tak znovu nahlédnout za odvalený kámen – tedy pokud chceme vidět něco víc, než jen tmu kolem starého příběhu a kolem našeho vlastního života, jeho součásnosti i budoucna.
Na rozdíl od žen, které za časného jitra přišly k hrobu s vonnými mastmi, smíme cítit sváteční vzduch Velikonoc, co nás volá k naději i do chvil zcela nesvátečních a temných.
Přeji vám, moji milí, ať letošní Velikonoce jsou pro vás opět ve znamení naděje a velké radosti, kterou smíme pocítit a těšit se z ní i ve společenství církve.
Naším Otcem požehnané Velikonoce vám přeje
Pavel Pechanec, váš biskup