Kázání biskupa Pavla Pechance ve Škodějově 15. června 2013,
Matouš 25,14-29, Podobenství o hřivnách
Milé sestry, milí bratři v Kristu,
naše setkání si klade za cíl, tak jako každý rok, vyjádřit úctu památce a dílu našeho prvního patriarchy Dr. Karla Farského. Scházíme se tedy v jeho rodišti. Cítíme, že si potřebujeme v církvi uvědomit vděčnost, naplnění a radost z hřiven, které bratr Karel Farský získal pro našeho Pána.
Víme o jeho hřivnách, jsme do určité míry součástí toho, oč usiloval a vedl zápas života.
My lidé rádi hodnotíme záležitosti, jež se dají spočítat a přeměřit. Můžeme konstatovat, že díky službě našeho prvního patriarchy vzniklo společenství lidí, z nichž by mnozí jinak zůstali ztraceni v nevíře a v beznaději.
Kolik to bylo lidí, kolik přesně, jak velká hřivna to byla kdysi a jak velká je dnes? To všechno jsou otázky, na které by bylo jistě zajímavé najít číselnou odpověď, ale pro nás tak docela nejsou ona čísla na stole. Ona čísla nejsou totiž vůbec předmětem žádného lidského počítání a soudu.
Nás smí těšit hodnota té hřivny, nemusí nás srážet ono věčné přeměřování se z minulostí, kdy nás v církvi bylo hodně.
Jistě, ono je to nepříjemné cítit, že ne jen někomu jinému z prošlé doby, ale také i nám, lidem dneška, jsou přeměřovány hřivny služby. Bezesporu je jasné, že je svízelné porovnávat službu, která byla kdysi za první republiky a která je nyní. Mnohé záležitosti se vůbec nedají porovnávat. A pouze je jisté, že mnozí služebníci ze začátků naší církve by byli překvapeni stavem dneška…
Ovšem abychom nepropadali přehnané kritičnosti k době, v níž žijeme, k době, co se vyznačuje lhostejností a nevraživostí vůči církvím – je dobré číst dnešní evangelium velmi pozorně.
V Lukášově evangeliu podobné podobenství, popisuje deset služebníků, kde každému je Pánem svěřena jedna hřivna. A každý služebník s ní hospodaří jinak.
Tento rovnostářský princip ovšem není zachován v Matoušově evangelium. Zde každý služebník dostane na začátku příběhu jinak. Někdo dostane pět hřiven, někdo dvě a kdosi jen jednu. Každý je viděn ne tak, jak chce vidět sám sebe, ne tak jak jej hodnotí druzí služebníci nebo svět, ale tak jak svého jednotlivého služebníka vidí jeho Pán. V tom ohledu je ovšem ale, jak jsme slyšeli, velmi důležité, jak služebníci v podobenství vidí svého Pána.
Ten služebník, co viděl svého Pána jen jako tvrdého tyrana, tedy toho – co sbírá tam, kde nezasel a kde nerozsypával – takový služebník, který takto vidí svého pána, je veden k tomu, aby hřivnu možné služby zakopal hluboko do země.
Dnešní slovo evangelia se nás tedy, moji milí, neptá pouze na to, jak vidíme hřivny našeho prvního patriarchy a nejde tu dokonce také jen o to, jak vidíme velikost dnešních hřiven, co jsou nám svěřeny. Zásadní také je, jak vidíme našeho Pána. Zda Hospodina vnímáme jako tyrana či jako laskavého Otce, co nám pomáhá i ve všední službě zasévání a sbírání možné úrody. Zda cítíme, že jsme na vše sami, či se můžeme opírat ve své službě o něj. Zda se zaměřujeme na svůj lidský soud a hodnocení, anebo na složení účtů před naším Otcem.
V této souvislosti připojím jednu drobnou vzpomínku na Dr. Karla Farského, kterou jsem nedávno slyšel. Mladý bratr naší mladé církve jel kamsi vlakem a k jeho překvapení k němu náhle přistoupil náš bratr patriarcha. Trochu se znali. Patriarcha trochu nesměle mladého bratra poprosil, zda by mu nepůjčil nějakou hotovost. Stalo se totiž bratru patriarchovi, jak hned vysvětlil, že na nádraží potkal ubrečenou starší paní a dozvěděl se od ní, že byla okradena. Bylo mu jí líto. Vytáhl peněženku a všechny peníze, co měl, ji dal. Nezbylo mu vůbec nic. Mladý bratr samozřejmě patriarchovi půjčil jistý obnos a patriarcha mu onu částku záhy poslal, vrátil.
Celý ten příběh, svědčí možná o nerozumu Karla Farského. Někdo by i rád poznamenal, že byl asi hodně důvěřivý, jiný by zas možná rád hodnotil a řekl, že Farský byl poněkud i nezodpovědný (nenechal si v peněžence nic pro sebe). Lidské hodnocení může být jakékoli, ovšem je i nepodstatné. Tu příhodu berte, prosím, ne jako předmět našeho hodnocení, ale jako svědectví o důvěře, kterou měl bratr Farský k Pánu. Jistěže věděl, že nemůže jet vlakem bez peněz, ale důvěřoval i čemusi jinému.
Pravda, důvěra v člověka se vždy nevyplácí, podobně také ani nemůžeme skákat z vysoké věže s tím, že nás Bůh vždy zachrání a nedopustí, aby ani kost nám nebyla zlomena. Důvěra v Hospodina je však v něčem jiném a odráží se i v drobnostech života.
Důvěra v Hospodina roste ve vidění, že on je laskavý Otec a nikoliv tyran. On není jen tím, kdo bere a sbírá, kde nesázel a nerozsypával. Ano, svěřuje nám hřivny života, chce od nás i jistou samostatnost. Růst našich hřiven může být založen jen v naší důvěře k němu a v důvěře v jeho soud a nikoliv v soud lidí.
Výsledky služby naší církve nejsou, viděno světskýma očima, nijak hmatatelné, spočitatelné, velký svět nám proto také ani příliš netleská. Na nás ovšem spočívá to, abychom odložili veškerý strach i směšnou sebejistotu a nechtěli svěřené hřivny služby Kristu jen tak a pro jistotu zakopat do země. My nemůžeme důvěřovat této zemi, žádné byť sebehlubší jámě a úkrytu – my smíme důvěřovat jen a jedině našemu Pánu. Svěřené hřivny života jedině s ním mohou růst.
Amen.