„Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,22)
Matoušovo evangelium je evangeliem psaným pro židy, jeho autorem je vzdělaný žid, který ovládal ještě jeden důležitý jazyk – řečtinu. Pro jeho původ se ještě biskup Papias z Hierapole (130 po Kr.) či velký teolog Origenes (z. 254) domnívali, že autorem bude jistě Matouš celník, jenž vše, co svou nelichotivou prořímskou službou nabyl, vrátil či rozdal.
Evangelista Matouš, respektive ten, kdo je autorem, míří svým výrokem na samotné srdce židovské víry – na Zákon. V osmdesátých letech 1. století, v době těsně po válce židovské, byla země nazvaná Římany posměš-ně Palestina (tj. země Filištínů) rozbitá napadrť. Zákon, který po staletí zajišťoval náboženskou i kulturní celistvost a identitu lidu Izraele, byl potupen a znectěn. V Kázání na ho-ře, evangelista ústy Ježíše v tzv. blahoslavenství osvětlí hlubinu židovské krize své doby: blaze plačícím, chudým v duchu; blaze hladovějícím a žíznícím, blaze pronásledovaným.
Za vší tou bídou stojí Bůh, resp. to, co postupem času živého Boha nahrazovalo – Zákon! Slovo Zákon! Slovo milované i proklínané; slovo hluboké díky staletému opakování generacemi rodilých židů i židovských konvertitů; slovo vyprázdněné farizeji, kteří se pyšnili svou úctyhodností vedle umouněnců z lidu; slovo svaté v ústech těch, co v něm viděli živý obsah Desatera Božích přikázání; slovo vyčpělé a na troud vysušené řečmi, jen tak „v ústech převalované“. Slovo, jež se stalo štítem, překážkou, valem, hrází, bezedným příkopem a hradbou, která bránila ke vstupu do bydliště Hospodinova. Až Hospodinovo vlastní
Slovo (Logos) stalo se v Synu branou, jíž se vstupuje k Otci ne -bes kému. K tomu, jehož nazýváme Hospodin, Stvořitel, Otec, Vládce, Pán a především Bůh (theos, deus).
Je neuvěřitelné, jak mocně Ježíš Kristus udeřil do ochranného štítu, který odděloval stvoření (člověka) a Stvořitele (Boha). Ještě neuvěřitelnější však je, jak jeho nástupci, zvaní kristovci, dokázali tento, náhle se lidském srdci otevřivší živý pojem
Bůh, zatemnit, ba znovu „uzákonit“. Ne nadarmo dodnes mnozí židé, křesťané i muslimové vzpomínají na chasidského myslitele Martina Bubera, který v knize Každého dne nový den napsal: „Slovo Bůh je nejzatíženější ze všech lidských slov. Žádné nebylo
tolik zhanobeno, tak na cáry roztrháno. Leží v prachu země a nese břemeno nás všech.“ Toto nejsou slova do sebe uzavřeného mystika, jakkoli může být mystika uchvacující a vzrušující (Jan od Kříže). Nejsou to slova zapáleného reformátora, jakkoli i on může rozbít starý sen a povolat lid k novému (Martin Luther). Není to ani slovo racionálně zaměřeného humanisty (např. T. G.
Masaryka), od něhož bychom takový výrok čekali. Je to výrok muže hluboce ponořeného do radosti všudypřítomného Boha.
Je to výrok muže hluboce ponořeného do radosti všudypřítomného Boha. Je to slovo muže, který absolutně neodpovídá barvotiskovým kýčovitým figurkám křesťanských světců („ach, zemřela panensky čistá dívka, od mládí sytící se jen svátostí oltářní“), ale ani obrazům židovských autorit („celý den a celičkou noc jen slovo Zákona v ústech má“).
Buber čte podivínského protestantského mystika Jakoba Böhma. Vnitřně zápasí s „rouhačem“ Friedrichem Nietzschem. Je sionistou, ale necítí nenávist k nepřátelům židů. Zařadí se mezi chasidy, blázny Boží, kteří byli židovskou ortodoxií podezřívání (mimo jiné!) z panteismu. A je to chasid Buber, který říká: „Teprve tehdy, když jednotlivec pozná druhého, ve vší jeho jinakosti, jako sebe, jako člověka, a odtud k druhému pronikne, teprve pak prolomí svoji osamělost v silném a proměňujícím setkání.“ (Problém člověka)
Hle, jak ježíšovské, jak křesťanské! Originalita jedince, neopakovatelnost, jinakost, svébytnost, jedineč-nost. Sebevědomé a přitom pokorné pojmy, které tolik nenávidí pokrytci, prázdné nádoby, úředníci kultu, kupčíci na místech biskupů a prelátů, vyhořelá srdce, pokukovatelé po „jistotě“ minulých okovů, ctižádostivci; bývalí špatní amatér-ští herci, z nichž se stali ještě horší duchovní, novodobí farizeové a kul -tofilové všeho druhu! A to je ono Ježíšovo břitké jako bič zapráskající slovo: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království.“
Vůle Boží nesmí být pod hrozbou idolatrie zaměněna za vůli lidskou. Byť by to byl člověk ověšený kněžským, biskupským, kardinálským či patriarším řetězem. Neboť to „pravé pojetí víry“, to pochopení Ježíšova „ne každý vejde“, je setkání zcela a bytostně zkušenostní, všemi jistotami otřásající.
„A na jednou, přese všechno zkoumání a hledání, ne zvolna, nýbrž bezděky a zvolna, mi došlo, že svoboda je u Boha. Zčistajasna mi to došlo, když jsem pronášel na začátku ranní modlitby slova „Slyš, Izraeli“. Myšlenka na tuto dokonalou božskou svobodu tak otřásla mou tělesnou schránkou, že mi bylo, jako by mi měly zuby vyskočit z úst, a ne dokázal jsem ta slova doříci do konce, k hroznému slovu „jeden“. Te prve až jsem si připamatoval, že i mně, hroudě hlíny, je přidělena část svobody, mohl jsem se modlit dál.“
Pravda, Martine Bubere, pravda; díky za ni!