Kázání uveřejněné v ČZ 41/2011, 17. neděle po Duchu sv., Mt 22,2-10
Je to zvláštní podobenství. Ježíš Kristus vypráví o svatební hostině, kterou vystrojil král pro svého syna, možná následníka trůnu. Je pro nás překvapením, že o tuto, dalo by se říci prestižní záležitost není u pozvaných hostů patřičný zájem. Pozvaní nemají z toho žádnou radost, nemají zájem ani čas. Přesto, že je zdůrazněno, že vše je připraveno a o nic se nemusí starat – pozvaní hosté se omlouvají. Všichni mluví téměř stejně: Něco jsem pořídil – musím to jít prověřit – prosím, omluv mne. Tomu třetímu stačí jen sdělit, že se oženil, což je tak závažná věc, že nepotřebuje ani omluvu. Pozvaní mají svých starostí dost. Od hostitele žádný z nich nic neočekává – hostina by byla jen starostí navíc.
Hlavním problémem zcela očividně nejsou omluvy, ale z toho plynoucí a takto proklamované priority. Tedy to, že majetek a dobytek má přednost před společenstvím stolu s králem a hostina je trapnou povinností, ne radostí. Přes počáteční možné překvapení z nezájmu – se vlastně pozvaní hosté chovají správně, spořádaně: nejdříve práce, potom zábava, nejdříve rodina, potom všechno ostatní. Přesto však vypráví o lidech nešťastných, do sebe zahleděných, zahlcených starostí o majetek, o rodinu a o to „své“, které učinili zárukou své budoucnosti a svého štěstí.
Většinou již předem víme to, co evangelista Matouš sděluje až na konec, že tím zvoucím králem je Bůh a těmi zvanými jsme my. Řada lidí si myslí, že věřit Bohu znamená mít plno povinností navíc. Třeba chodit do kostela, modlit se a číst Bibli. A protože už mají na práci spoustu jiných důležitých věcí, tak už nechtějí mít žádnou další povinnost. Nechápou, že pozvání od Boha je jako pozvání na hostinu, to jest má sloužit k radosti, k tomu, abychom mohli ty svoje starosti odložit a načerpat novou sílu – právě z modlitby, z Bible, z bohoslužeb.
Situace se přiostřuje ve chvíli, kdy další pozvání nejen nepřijímají, ale dokonce vystupují agresivně vůči těm, kteří je zvou. Poslové zvoucí na svatbu jsou od nich zabiti. Je to, věru, smutná bilance dobré snahy někoho pozvat. A přesto, že král v tomto podobenství musí čelit nezájmu i násilí a dokonce ukázat i sílu, od původního záměru neupustí. Hostina se přece jen koná. A ukazuje se, že to vůbec není závislé na těch původně pozvaných. Nikdo ji nemůže hostiteli – králi a ani těm dalším pozvaným překazit. Ten, který je jedinečný ve své milosti, má otevřenou náruč. Přicházejí všichni ti nalezení na cestách, zlí i dobří. Těm, kteří vyhověli pozvání, se dostalo výsady hodovat u stolu Pánova. Dochází k setkání nesvatých poutníků na svatém místě.
Šance jsou pro každého nastaveny stejně. Je zde však jedna podmínka – mít „svatební šat“. Jak může být tak velkorysý král náhle tak přísný a formální? Copak nepozval všechny možné, zaprášené a špinavé z všelijakých cest? Copak od takových čekal svatební oblek? Jenže ten, kterého král oslovil „příteli“, jistě věděl, o co jde a co ten svatební šat obnáší. Nezmohl se ani na slovo. Asi proto, že pochopil.
Pozvání na hostinu platí pro každého stejně: pro dobrého i pro zlého, pro toho, který si dal říct, ale i pro toho, který se zpěčoval a nechtěl přijít. V takové různorodosti dochází ke konečnému rozlišení vždy ve chvíli, kdy na velkorysé pozvání přichází nepřiměřená odpověď. Na začátku podobenství bylo tou nepřiměřenou odpovědí, že pozvaní odmítli. Na konci podobenství svatební host vyjádřil své pohrdání tím, že přišel záměrně v neslavnostním oblečení. Třeba mu šlo jen o dobré jídlo a pití. Měl za to, že se pro něho nic nezměnilo, domníval se, že „to zvládne“ i bez této zdánlivé formality. Známý teolog Bonhoefer tuto situaci nazývá „lacinou milostí“. Tak jako u každého podobenství i zde stojí základní otázka – kde se vlastně nalézáme v tomto podobenství my.