Kázání uveřejněné v ČZ 36/2011, 12. neděle po Duchu sv., Mt 18,15-20
Evangelijní text určený pro dnešní neděli chápu jako výpověď o veliké duchovní moci svěřené pozemské církvi. Kde se sejdou dva nebo tři v Ježíšově jménu, tam je On, s veškerou svou mocí (srv. Mt 28,18) uprostřed nich. O cokoliv by pak jeho následovníci ve shodě požádali, stane se jim od nebeského Otce. Jedná se o úžasnou výpověď, která mě vždy naplňovala optimismem a radostí. Tyto verše jsem nikdy zbytečně „neteologizoval“, ale snažil jsem se je s pokorou a prostou (nikoliv naivní!) vírou přijmout tak, jak jsou a mnohokrát se mi to vyplatilo. Co to znamená prakticky? Věřím na reálnou sílu modliteb. Věřím na vyslyšení našich modliteb, jsou li ve shodě s Boží vůlí.
Uvedu nyní jeden z mnoha konkrétních příkladů, který byl mně osobně v životě dán prožít. Když byla moje žena podruhé těhotná, nastaly závažné komplikace. Žijeme v padlém světě. Denně se musíme potýkat s následky Pádu prvních lidí jako jsou nemoc a smrt. V případě našeho očekávaného miminka hrozilo, že jej ztratíme. Příšerná deprimující situace! Tehdy jsem vyhledal některé spolubratry, abychom se společně modlili za jeho záchranu.
Shodli jsme se na tom, že NENÍ Boží vůle někomu brát děti, a poté jsme se v této shodě společně modlili a Pán tehdy mocně jednal. Vše dobře dopadlo navzdory vysloveně mizerným prognózám lékařů. Pán se přiznal k modlitbám jeho služebníků. Dík všemohoucímu a svrchovanému Bohu za to! Kéž je nám toto svědectví pravdivou ilustrací toho, že kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, tam On je přítomen uprostřed nich. Ale zpět k dnešnímu textu a jeho výkladu.
O čem nám evangelijní úsek dále pojednává? Učí nás také jedné nepříjemné, zato nutné, ba přímo zásadní věci v církvi. Tou věcí je nutnost a umění napomenout, pokud vidíme, že je ně co špatně. Jsme Písmem přímo vyzýváni k tomu, abychom nemlčeli k různým prohřeškům našich věřících spolubratří a spolusester – pochopitelně za předpokladu, že vidíme, resp. Že nemáme trám ve vlastním oku (Mt 7,3). Jestliže se naučíme v pravý čas a správným způsobem upozornit na špatnost, které se někdo v církvi dopouští, můžeme tím pro obě strany jen získat. Napomenutý člověk bude veden k pokání a nápravě, což je pro jeho (nejen) duchovní dobro. Pro církev to pak znamená, že bude pročiš ťována a o to nám jde – nechceme přeci Pánu Ježíši přivést různě ušpině nou nevěstu (Zj 21,9). Nyní se dostáváme k dalšímu potvrzení toho, jakou duchovní mocí disponuje naše pozemská církev. „Cokoli odmítneme na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoli přijmeme na zemi, bude přijato v nebi.“ Z toho plyne závěr, že není radno podceňovat oprávněné napomenutí církve. Církev má moc svazovat i rozvazovat – tedy usvědčovat i odpouštět, skrze dílo Pána Ježíše Krista.
Jednání církve se přímo promítá do Božího království! Bible učí, že Boží odpuštění, ač udíleno kajícím hříšníkům zdarma, zůstává podmíněno ochotou jedince odpouštět bližním. Jinak řečeno – o Boží odpuštění můžeme přijít tím, že si zachováme zahořklé a neodpouštějící srdce (viz Žd 12,15; Jk 3,11. 14). Vidíme tedy, jak důležité je umět přijmout napomenutí a kát se, ale i umět správně napomenutí udělovat. Kéž se tedy v naší církvi nebojíme poukázat na nepravosti, kterých se mohou dopouštět naši souvěrci a kéž umíme napomenutí našich bratří a sester i přijímat – vše ať se pak děje s bázní před Bohem, s pokorou a láskou, amen.