Kázání uveřejněné v ČZ 9/2011, 5. neděle po Zjevení Páně, Mt 5,13-20, 1K 2,1-16
Nejspíš jste už mnohokrát slyšeli tu výzvu „Buďte světlem světa a solí země“. Podvědomě cítíme, co se po nás chce, ale jak často máme příležitost a čas se nad tím zamyslet? Co znamená být světlem světa? Dnes je nám horem dolem vtloukáno do hlavy, že ať děláme, co děláme, musíme v tom být nejlepší a všichni to musí vidět a ocenit. To by nás mohlo vést k dojmu, že máme svítit nejvíc ze všech a pokud možno barevně. Světlo však má lidem sloužit k tomu, aby ve tmě nezakopli, aby se jim dobře četlo nebo dobře vykonávaly různé činnosti. Nebo aby jen navozovalo příjemnou atmosféru. Málokdo chce mít doma reflektor, na kterém by se dala smažit vajíčka, protože při něm se nedá dělat nic. Zato obyčejných žárovek a svíček máme každý dost a dost.
Několik příjemně svítících bodů osvětlí prostor lépe než jeden spalující a zářící zdroj oslepujícího světla. Nežeňme se tedy za nemožným cílem zastupovat Slunce, postačí úplně, bude li každý z nás příjemně svítící svíčkou nebo lampičkou. A teď do praxe – nemusíme obrátit na víru každý den půl města a chodit od jednoho člověka k druhému a přes jeho neochotu nám naslouchat mu křičet do ucha pasáže z Bible.
Ale budeme li podle Písma žít a ve vhodných chvílích se o Kristu zmíníme, budeme jako žárovka, která ukazuje cestu, ale nikoho na dálku nepálí a lidé se jí nebojí. A hlavně – pokud bude takových světýlek mnoho, rozzáříme celý svět. (Původně jsem chtěl napsat „posvítíme si na celý svět“, ale někdo by si to mohl špatně vyložit…) A naše světlo bude příjemné a životodárné, ne oslňující a spalující. Má za námi zůstávat lepší svět, ne spálená krajina.
A se solí je to podobné, dobře osolené jídlo má rád skoro každý, ale málokdo si každé sousto v soli obaluje. Pozbude li však sůl chuti, čili pokud naše svědectví o Kristu budou nevěrohodná a nepodepřená naším životním příkladem, není k ni čemu. Každý z nás ve svém životě občas chvilku tápe, někdy uklouzne, ale máme li správný směr a spolehneme li se na Kristovo vedení, k vytouženému cíli nakonec dokloužeme. Kdo z vás jel v zimě večer po silnici ve chvíli, kdy na ní byla ledovka, umí to podobenství o světle a soli vnímat i z dalšího úhlu: Buďme světlem a solí, aby i ostatní šťastně a bezpečně dojeli do cíle.
Text apoštola Pavla z 1. Korintským nám dává možný návod, jak na to, inspiraci do našich životů. Každý z nás žije trochu jinak, ale každý se může nechat Pavlem inspirovat, hledat v jeho textech radu a pomoc. I svítit a solit se musíme učit, s tímto uměním se nerodíme. Dnešní evangelijní čtení končí zmínkou o naší spravedlnosti ve srovnání se spravedlností zákoníků a farizeů. I zde dávejme pozor, abychom se nedali strhnout soutěžením a zápolením o to, kdo je nejlepší (jak jsem psal na začátku), tedy kdo je nejspravedlivější. Budeme li koukat na ostatní a naším měřítkem bude námi určená míra jejich špatnosti, jsme na nejlepší cestě přestat svítit, na nejlepší cestě si ostatních světel nevšímat. Naším měřítkem má být jen Boží Slovo. Pak se nebudeme muset ohlížet, kdo je spravedlivější než my nebo naopak, protože naše cesta bude správná, osvětlená i posolená (pro případ náledí) a s Boží pomocí povede až do konce ve stopách našeho Spasitele Ježíše Krista.