Kázání uveřejěné v ČZ 47/2012 25. neděle po Duchu sv., Mk 13,1-11
I když texty na 25. neděli po Duchu svatém nás provází do utrpení, přesto jsou v nich nosné pilíře plné světla. Nad vším tím kouřem z válečných spálenišť ční texty: „Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům.“ A také: „Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“
Texty vpravdě apokalyptické mají dva nosné prvky naděje. První záblesk naděje je v tom, že se má Ježíšovo slovo dostat všem národům, tedy že všem bude poskytnuta naděje na domov v Pánu a druhým zábleskem světla, či spíše světelným ohňostrojem je fakt, že v nouzi nejvyšší bude skrze týrané apoštoly mluvit Duch svatý, že se nemusejí obávat co a jak bude. „Až vás povedou před soud, nemějte předem starost.“ To je hozená rukavice. Soud. Autorita stanovená předem. Nesmlouvavá, krutá, „spravedlivá“. Každý se pokouší připravit se tak, aby nedopadl nejhůř. Ale Ježíš své učedníky odevzdává pokoji. Nechť se nebojí, bude v nich mluvit Duch svatý. Bez přípravy. To je něco ohromného.
Zároveň je tu černé na bílém, že budou trápení. Národy se mezi sebou budou bít a bude bída. Falešní vůdcové a falešní mesiáši. Trochu z toho jde člověku hlava kolem. Ale Pán už prošel svými dějinami. Svou cestu nastoupil a vykonal. A byl vzat na nebesa, aby nám mohl poslat Přímluvce, abychom mohli mluvit a být v Duchu svatém. To je asi jediná garance, jediná opora ve vší budoucnosti. Duch svatý. Potkat nás může cokoli. Stát se může cokoli. Jakákoli uhrančivá bytost na nás může útočit, my máme jedinou šanci, oporu, pavézu, štít – a tím je Duch svatý. K tomu voláme, o toho prosíme, v něm se v modlitbách nalézáme.
Pokud se ovšem modlíme správně. Někdo vtipný řekl, že když prosíme jen za sebe a pro sebe, je to, jako když vytáčíme vlastní telefonní číslo na vlastním přístroji – bude obsazeno. Stalo se mi to nyní v novém bydlišti. Volala jsem sklenáře. Rozbitá skleněná střecha, zatékání do kostela, deště, avšak i po desáté večer obsazeno. Dost jsem se nasmála, když jsem konečně přišla na to, v čem je zakopaný pes. Já jsem si volala. Modlíme li se jen za sebe – voláme si. Když myslíme jenom na sebe a své problémy, Duch svatý nemá prostor, kde nás navštívit.
Kdo je v Duchu svatém, ten zří pravdu, ví, jak se věci mají. Ví, kde je jeho místo kam patří. Jaká milililičástečka zrnka prachu je a že to nevadí, že je to v pořádku, že je součástí velkého celku, Božské symfonie dějin světa, dějin spásy.
Četli jsme, že přijdou hrozné věci, ale nemáme se lekat. To se „jen“ stane to, že mnozí zapnou svoji svobodnou vůli do otěží divokých či zlých koní proti valachům, oráčům a těm, kdo zdobí svá stáda krásou svých duší. Střetne se dobro se zlem a my víme, že dobro zvítězí. Ale nesmíme na to pasivně sázet. Musíme se nechat použít. Jako ti, kdo věří, že Pán je s nimi, že bude mluvit jejich ústy, až půjde do tuhého, bude myslet jejich hlavami a konat jejich rukama.
Kéž by o nás platilo žalmistovo: „Mně však je v Boží blízkosti dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiš tě.“ Až se to semele a co my víme, třeba přijdeme o střechu nad hlavou a o svůj každodenní příděl lidskosti v podobě dobrých lidských setkání, nezapomínejme, že jsme v Kristu a on v nás a že v něm je naše útočiště, ať se děje co se děje.