Věřící ze tří zemí a duchovní tří rozdílných konfesí – různé jazyky, různé tradice – různé cesty, ale společný cíl. Evropská pouť v Kopaczowě (Pl) -Oldřichově (CZ) je důkazem toho, že víra v Hospodina dokáže překonat hranice nejen mezi zeměmi, ale i ty v na šich srdcích. Původně touto obcí vedla rakouskoněmecká hranice, dnes se mezi zahradami a domy klikatí hranice česko polská. A kromě ní dělí polský Kopaczow a český Oldřichov (část Hrádku nad Nisou) Oldřichovský potok. Přes ten teď vede nově opravený mostek, a tak mohou obyvatelé i návštěvníci obou obcí přecházet volně z jedné strany na druhou.
Avšak nebylo tomu tak vždy, před jedenácti lety, kdy jsme zde slavili první Evropskou pouť, byl mostek otevřen pouze na pár hodin po dobu slavnosti a pečlivě střežen celníky. Tak tomu bylo až do prosincové noci 2009, kdy naše země vstoupila do Schengenu. Tehdy starostové přeřezali fričkou zábrany, které nás dělily a od té doby je cesta mezi oběma obcemi volná. Evropská pouť, které se účastní jak původní němečtí obyvatelé, tak i ti, kteří zde žijí dnes, připomíná tyto pohnuté dějiny obce.
Není to pouť s kolotoči, ale zastavení u pomníku, položení květin a připomenutí historie. Její nedílnou součástí jsou ekumenické bohoslužby v kostele sv. Josefa, který také střídavě vlastnila Římskokatolická a Lutherská církev, podle toho, pod které panství území této obce právě spadalo. V sobotu 6. října zde společně slavili ekumenickou bohoslužbou husitští, římskokatoličtí i lutherští duchovní z Hrádku, Bogatyni a Zittau. Společné modlitby, písně, krátká promluva i rozdělování chleba je od počátku nedílnou součástí obřadu, který je symbolem smíření a naděje pro současné i budoucí generace regionu Trojzemí.
Zkušenost z mnoha osobních setkání a pravidelní účastníci těchto bohoslu žeb jsou pro mě osobně nadějí, že jednotu, kterou smíme zažívat v Kristu, můžeme přenést i do každodenních osobních i pracovních setkání.
Hedvika Zimmermannová, duchovní náboženské obce v Hrádku nad Nisou, převzato z ČZ 43/2012