Kázání uveřejněné v ČZ 32/2012, 10 neděle po Duchu sv., J 6,26-35
Při četbě Janova evangelia před námi vyvstává zvláštní obraz: Ježíše neprovázejí jen jeho učedníci, ale až do chvíle, kdy přijímá svůj kříž, ho doprovází zástup. To je i výchozí situace perikopy, nad kterou se dnes máme zamýšlet. Mnozí hledají, ale koho vlastně? Neváhají podstoupit námahu cesty, dokonce se plavit na člunech na druhý břeh jezera, ale vědí, za kým jdou? Prožili zkušenost nasycení chleby. Stalo se cosi mimořádného a ti, kdo byli účastni zázraku, jsou okouzleni.
Zdá se, z vnějšího pohledu, že přichází prorok, který splní všechna přání, ta přání, která ovládají duši zástupů. Uzdravuje a nasycuje. Jeho činy jakoby odpovídaly na touhy každého z nás – mít dostatek a nestrádat. Možná by se to dalo vyjádřit jednou větou: žít v ideálním společenství. Jistě, biblický Izrael neočekával čas dokonalosti bezbožně a duchaprázdně. Ručitelem zaslíbené budoucnosti měl být sám Bůh a vládnout měl Zákon. Ale tato budoucnost měla přicházet skrze moc. Moc sice mesiášskou, vznešenou, jenomže až příliš zevnější.
Ježíš hledající přijímá, ale jejich představy o cíli a smyslu cesty rozbíjí a ruší. Říká jim: „… hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ To jsou slova, která mohou osvobozovat i nás.
Evangelium nepřináší a nehlásá společenskou utopii, vyhlížení blahobytu, ať už hmotného či duševního. Minulost a přítomnost byla a je poznamenána dobrem a zlem, a my jsme povoláni k tomu, abychom volili, často neobratně a bojácně, mezi prvým nebo druhým. Ani intelektuální schopnosti, ani pozemsky dobře zajištěná církev nás od této volby neuchrání.
Může nás však provázet jistota vnitřního života. Právě o ní mluví evangelium, když ukazuje na Ježíše jako na viditelné a věčné zosobnění této jistoty. Vnitřní život pramení – mnohdy – z jemné a ostýchavé víry, že každý z nás je volán k opravdovějšímu, „vyššímu“ prožívání svého neopakovatelného údělu, než je pouhé slepé přežívání. Dech tohoto niterného života nepodléhá rozpadu, má svůj vlastní čas – postrádáme slova pro jeho pojmenování, krásná metafora „chléb z nebe“ je nejvýstižnější.
Touží po něčem takovém zástup? Můžeme o tom pochybovat. Tážou se Ježíše: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?“ Na tom, že klademe otázky, není samo o sobě nic špatného. Každý, kdo chce naslouchat evangeliu, by měl mít schopnost tázat se. Otázky zástupu jsou ale položeny obráceně, než by měly být: jejich směr je namířen „vně“, a ne k sobě, dovnitř.
Nejsme snad spřízněni se zástupem, který dostihl Ježíše v Kafarnaum? Nevoláme ke Kristu pořád totéž: „Co pro nás učiníš?“, „Kdy nás už konečně uzdravíš?“, „Kdy nás zajistíš?“ Co kdybychom se raději zeptali: „Jsem připraven na setkání s tebou, Pane?“ Odpověď nebude nikdy hotová a konečná, postačí, když bude upřímná. Živé a niterné souznění s Kristovým evangeliem posvěcuje i obyčejná slova a pozvedá prostou, třeba i nedozrálou víru až na sám práh věčnosti.