V letošním roce si v souvislosti s naším druhým patriarchou Gustavem Adolfem Procházkou (18. 3. 1872 – 9. 2. 1942), připomeneme hned dvě výročí. 140 let od jeho narození a 70 let od jeho úmrtí. Náš II. Patriarcha byl mužem v mnoha ohledech nezapomenutelným a ještě dnes se u pamětníků či znalců historie CČS(H) setkáváme s více či méně příznivým hodnocením jeho patriaršího „panování“.
Kým však byl Gustav Adolf Procházka ve skutečnosti? Především byl mužem činu, bývalým katolickým seminaristou a posléze knězem, pocházejícím z početné rodiny dámského krejčího Emanuela Procházky a jeho zbožné manželky Aloisie. Prostý původ, seminaristická výchova, která kladla veliký důraz na řád a poslušnost, jakož i konfrontace s tvrdou realitou života řadového kněze v počátcích 20. století, to vše vedlo k formování osobnosti GAP a předznamenalo i jeho – ne vždy s nadšením přijímané – působení v pozici biskupa nově ustavené východočeské diecéze (od r. 1923), až po jeho „panování“ v úřadě patriarchy CČS(H) (od r. 1928).
Když mladého GAP ustavil jeho světitel biskup dr. Emanuel Schöbel kaplanem ve Vysokém nad Jizerou, posléze v Lounech a následně – od r. 1905 – v Jenišovicích u Turnova, těžko mohl tento prelát předpokládat, že mladý kněz bude jednou stát v čele „schizmatické“ církve. Kdo ví, jak by se vyvíjel život mladého muže, kdyby místního faráře Hájka, Procházkova představeného, nenavštívila v roce 1905 jeho neteř Aurelie Stehlíková. Tato žena vstoupila do života duchovního, u něhož se v té době již objevovaly všechny atributy tzv. reformního kněze a modernisty.
Byl nejen silně sociálně cítícím a chudobou svých bližních zmítaným vlastencem, ale též kritikem života vysokého kléru. Sblížení GAP s Aurelií Stehlíkovou, které vyvrcholilo narozením nemanželské dcery Lolinky, jakož i tvrdé pronásledování ze strany některých Aureliných příbuzných, nelidský a naprosto nekřesťanský přístup jeho nadřízených a dlouholeté nucené odloučení od milované ženy a dcerky vedly k tomu, že se Procházkovy názory radikalizují a on se ještě více zapojuje do díla katolických reformistů. Publikuje např. v reformistům nakloněných Národních listech či v Právu národa. První světová válka, miliony obětí, rozklad rakouskouherské monarchie a především naprostá loajalita a často i aktivismus nejvyšších prelátů s válečným dobrodružstvím I. světové války vedly k naprostému vnitřnímu rozchodu GAP s dobovou římskou církví. Nechuť Říma, v čele s papežem Benediktem XV., jakkoli diskutovat o požadavcích reformistů ve věcech zásadních (český jazyk při mši, demokratizace církve, zdobrovolnění celibátu aj.) vedla k dalšímu reformnímu pnutí mezi katolickým klérem. Není divu, že se GAP stane aktivním členem Jednoty katolického duchovenstva, posléze radikálního Ohniska a nakonec i nejúdernějšího centra modernistických snah – Klubu reformních kněží. V říjnu 1919 se tajně ožení se svojí milovanou Aurelií a o Vánocích téhož roku slouží ve své farnosti, v Jenišovicích, mši svatou, přeloženou do českého jazyka. Podle několika svědectví to byl právě GAP, kdo 8. 1. 1920 v památném zasedání „radikálů“ svým zásadním postojem překlopil míry vah na stranu těch kněží, kteří se odhodlali „via facti“ vstoupit na cestu otevřené konfrontace s Římem a založili novou denominaci, která dostala název Církev československá.
Hned 11. ledna ohlásil GAP svůj přestup do nové církve svým farníkům a ti jej, až na výjimky, následovali. Za to si vysloužil nejen on, ale všichni „schizmatici“, uvržení do klatby papežem Benediktem XV. dne 15. ledna 1920. Od této chvíle začíná nejen období usilovné misijní práce, ale také období tvrdých střetů s katolickými tradicionalisty a konformisty, včetně některých významných intelektuálů své doby. Za všechny jmenujme kritiky nové církve, jakými byli historici Josef Pekař a Josef Šusta.
V Procházkově korespondenci nalézáme již tehdy znaky muže zásadového a vnitřně pevného. Na něj se obracejí jeho přátelé-kněží, jeho žádají o radu, o povzbuzení, jemu směřují své úzkosti a obavy. Procházka jim dodává odvahy a především přesvědčení o správnosti věci! Někteří jeho přátelékněží se od něho odvracejí, neboť se zalekli schizmatu. Někteří se prostě báli jít do konfrontace s všudypřítomnou mocí římské církve. Objevují se útoky na jeho osobu i na jeho rodinu. Není divu! Již v té době je vnímán jako jeden z čelných představitelů nové církve, a to přesto, že zodpovědné funkce zastávali jiní: dr. Karel Farský, Emil Dlouhý-Pokorný, Ferdinand Stibor, Rudolf Pařík a v následné pravoslavné krizi (1920-1924) i Matěj Pavlík – Gorazd.
Z pozůstalosti Procházkovy však víme, že se – i jako řadový kněz Církve československé v Jenišovicích a okolí – živě zajímal o všechny problémy, které provázely život nové církve. Počínaje vznikem liturgie, přes zápas o duchovní a teologickou orientaci církve (tzv. pravoslavná krize), až po napětí mezi některými zklamanými idealisty na straně jedné (kteří si s nástupem nové církve představovali radikální zlepšení poměrů ve všech sférách svého i národního života) a Prahou, resp. dr. Karlem Farským a ústředními orgány, kteří museli dát živelnému hnutí nějaký směr a řád. Snad právě tato doba plná nadšení, ale i zmatků a nejistot, upevnila v GAP přesvědčení, že svoboda svědomí, kterou církev deklarovala jako jeden ze svých zásadních teologických principů, nesmí být nahrazována individualismem, svévolí a nekázní! Právě důraz na „kázeň a řád mezi dítkami Božími“ byl oblíbeným Procházkovým heslem!
Toto své přesvědčení mohl GAP naplnit především jako biskup nově zřízené východočeské diecéze Církve československé, kterým byl zvolen v diecézním shromáždění v Pardubicích dne 27. května 1923. Během čtyř let, která měl prožít jako biskup, se mu podařilo stabilizovat život náboženských obcí, upevnit vnitřní řád života duchovních i laiků a přenést sídlo východočeské diecéze z Turnova do Hradce Králové. Je zajímavé, že dr. Karel Farský ostře vystupoval nejen proti myšlence přemístění biskupského sídla z Turnova do Hradce Králové, ale nesouhlasil ani s tím, aby se hlavním architektem královéhradeckého sboru stal Josef Gočár, jeden z nejvýznamnějších architektů mezi dvěma světovými válkami!
Přítel patriarchy dr. Farského, GAP, nejen tento nesouhlas nejvyšší hlavy církve ustál, ale v diskusi prosadil svou. Snad to bylo i tím, že nejvýznamnější muž Církve československé, dr. Karel Farský, o řadu let mladší než GAP, byl nejen přítelem Procházkovým a jeho rodiny, ale GAP pro něj byl také tím, u koho v dobách nejtěžších – v době samoty a nemoci -hledal oporu!
Jakkoli se v řadách církve ve dvacátých letech objevila řada významných osobností, duchovních i laiků (např. Ferdinand Stibor, J. R. Stejskal, Alois Spisar, Emil Dlouhý-Pokorný, Rudolf Pařík, Alois Kuřík, Alois Tuháček, Václav Lemberk, Ferdinand Kalous, František Kovář a další), stal se právě GAP nejvýznamnějším z nich. Dne 18. března 1928 byl v chrámu sv. Mikuláše GAP slavnostně uveden do funkce patriarchy. Ze 194 náboženských obcí jej volilo 171!
Pro tuto dobu je charakteristické, že onen duchovní kvas vedl novou církev nejen k zápasům s vnějšími kritiky a odpůrci, ale také k zápasům a tříbení uvnitř ní samé. Někteří významní muži nové církve vedli s biskupem a následně patriarchou Procházkou silný zápas: tak věčný radikál a neklidný duch doby Emil Dlouhý-Pokorný odmítal episkopální prvky v církvi a z plíživého klerikalismu obviňoval i Procházku. Alois Kuřík vystupoval proti volbě Stanislava Kordule, přítele Procházkova, biskupem východočeské diecéze a obviňoval GAP z nedemokratického postupu. Vynikající laik, autor řady divadelních představení a učitel náboženství Václav Lemberk brojil ve své Husově lize proti nedemokratickému duchu vedení církve, proti klerikalizaci a proti přetrvávajícímu (údajnému) episkopalismu církve.
František Kovář či Alois Spisar polemizovali s Procházkou a vlastně s celou pražskou ústřední radou (např. s Ferdinandem Práškem) a kritizovali údajné autoritářské prvky ve vedení církve. Samostatnou kapitolou byl i zápas o nové bohovědné učiliště, resp. o teologickou fakultu a personální obsazení profesorských míst. Společnost dr. Karla Farského, která vznikla v roce 1933, může být také vnímána jako potvrzení a sjednocení protiprocházkovské opozice. Nakonec však i tito mužové (Kovář a Spisar) našli své místo po boku GAP a pracovali pro dobro církve. Fr. Kovář se stal dokonce Procházkovým nástupcem v úřadu patriarchy.
Od smrti dr. Karla Farského (19. července 1927) musela církev čelit řadě dalších obtíží. Málokdo si dnes umí představit otřes, který pro řadu lidí znamenala smrt Karla Farského! Jeho nástupce s ním byl, jak jinak, neustále porovnáván. Málokdo si dnes také umí představit, co to znamenalo být prvním mužem církve v letech, kdy na mladou Československou republiku poprvé udeřila světová hospodářská krize. Řada náboženských obcí v prvotním nadšení začala stavět své bohoslužebné místnosti (kostely), spoléhaje – mimo jiné – na sliby jednotlivých ministrů, že bude dodržena církevní subvence. Za tuto naivitu zaplatila církev tvrdou daň. Dluhy, nedostavěné sbory, psychický nápor na duchovní i laiky. Není divu, že se biskup a potažmo patriarcha Procházka setkával i s případy selhání některých duchovních: defraudace, alkoholismus, nemravný život. Jakkoli těchto případů bylo málo (což slouží mladé církvi ke cti), doléhaly jistě tvrdě na psychiku GAP.
Jeho pevné teocentrické zakotvení, podpora jeho rodiny, zejména man-želky Aurelie a radost spojená s výchovou dětí, to vše dávalo GAP sílu překonávat nejen všechna strádání, ale působit aktivně i na úrovni evropské. GAP se aktivně podílel na všech významných ekumenických aktivitách – konferencích své doby, např. ve Stockholmu (1925), v Cambridge (1931), v Kodani (1936) aj.
Nastupující fašistické tendence v Evropě, silné komunistické hnutí v masarykovském Československu a především nástup nacionálního socialismu v čele s Adolfem Hitlerem, to vše nutilo patriarchu Procházku usilovně pracovat na díle skutečného křesťanství. Z dokumentů víme, že jak fašismus, tak komunismus Procházka odsoudil, uvědomujíc si – takřka prorocky – již v té době odpudivou moc totalitních systémů. Silný vliv národních socialistů, a především úcta k TGM, nedovolily Procházkovi, aby jakkoli s nastupujícími totalitními režimy smlouval. Ačkoli měl silné sociální cítění, nepropadl dobové módě, která pohlížela na svoji budoucnost třídním pohledem s výhledem na platonsky průzračnou sociálně spravedlivou – komunistickou – společnost!
Poslední svůj zápas svedl GAP s nepřítelem nejtemnějším, s nacismem. Do tohoto boje vstupoval bez své největší pozemské opory, manželky Aurelie. Ta zemřela již v lednu 1936. GAP se takřka přes noc stal patriarchou nikoliv již Církve československé, ale Církve českomoravské. Musel zápasit o sebemenší prostor pro církev. Podařilo se mu např. dohodnout zrušení zákazu bohoslužeb naší církve v rozhlase. Odmítal jakoukoli formu spolupráce s nacisty či kolaboranty, ačkoli byl vydán všanc např. aktivistickým snahám duchovního R. Ceha či byl dokonce bývalým duchovním Hulínským udán německým úřadům za přetrvávající benešovskomasarykovské názory!
Když 2. 12. 1940 umírá biskup Stanislav Kordule, věrný přítel Procházkův, odcházejí rychle síly i patriarchovi. Ten ve svém životě překonal řadu nemocí, nejednou se ocitl na pokraji života a smrti. Ještě v srpnu 1941 slouží bohoslužby v Jenišovicích, tedy tam, kde počala jeho práce pro novou církev a kde se také poprvé setkal se svojí milovanou ženou Aurelií. O půl roku později umírá.
Gustav Adolf Procházka zemřel ve svém bytě v Praze–Dejvicích dne 9. února 1942. Zpopelněn byl 13. února 1942 ve strašnickém krematoriu a poslední útočiště našel jeho popel v dejvickém Husově sboru vedle prvního patriarchy dr. K. Farského.
Za nacismu bylo za aktivní činnost proti nacismu uvězněno 24 % pražských duchovních a z celé církve 11 %. Snad i v této předtuše zněla poslední slova GAP takto: „Buďte věrni a ochraňte církev Páně!“ Gustav Adolf Procházka patří mezi nezapomenutelné postavy dějin naší církve. Silní mužové (i ženy) bývají vnímáni jako „kontroverzní“. Byl jím i GAP. Jeho obětavost a služba si však zaslouží naši hlubokou úctu a jeho život a dílo další zkoumání. Jistě není náhoda, že naší církvi slouží poctivě a věrně jako duchovní i jeho přímí potomci. Vnučky: Miroslava Jarolímová (Horažďovice) a Lenka Palčovičová (Klatovy), a dcera sestry Jarolímové, pravnučka GAP, Miroslava Zítová (České Budějovice-Rožnov). I jim náleží poděkování církve!
Převzato z ČZ 6/2012