Kázání o Květné neděli, ekumenický lekcionář cyklu C
„Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“
Lukášovo líčení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma nevypráví o mohutném zástupu prostírajícím na cestu své pláště. Je v mnohém skromnější než vyprávění Matoušovo, takže by se člověk spokojil i s malým hloučkem učedníků kolem svého rabbiho jedoucího na oslátku, což byla tehdy docela běžná scéna. Potkat rabbiho s hloučkem učedníků na cestě do Jeruzaléma by nejspíš nikoho nepřekvapilo.
Teprve líčení evangelií a víra však proměňuje tuto všední scénu. Scénu, tehdy jako dnes, naplněnou velikým očekáváním, nadějí a touhou. Ježíš do ní tehdy jako dnes vjíždí na oslátku. Ti, kteří čekali krále na koňském hřbetu, jsou zklamáni, politická scéna i běh věcí vezdejších se nemění. Ti, kteří očekávali v duchu Zachariášova proroctví kosmickou proměnu, Boží zásah ve prospěch Syna Davidova, viditelný příchod nového věku, ti se (dosud) nedočkali. Ježíšův vjezd na oslátku je spíš protestem proti takovýmto očekáváním.
Nezdá se, že by mu šlo o politickou či kosmickou proměnu, o očištěný chrám. Šlo mu o proměnu, která by zasáhla lidské srdce. O úzkou cestu vedoucí vnitřními kraji – labyrintem našeho srdce. Možná, že dodnes nejsme ani tak v pokušení velkých očekávání jako spíš v pokušení, že se vyhneme tomuto úskalí vnitřní proměny, k níž nás Kristus volá, že ustrneme v zajištěnosti a sterilitě. Sterilní musí být chirurgická ordinace, ale nikoli sám život. Sterilní život je impotentní, třebas plný plánů a očekávání. V tomto duchu je třeba připomínat důraz postního období, důraz na pokání jako změnu smýšlení, otevírající cestu k životu naplněnému.
Postní doba nás směřuje skrze malé proměny k sobě samým. Učí nás nečekat, až se změní obraz před námi, ale vidět tentýž obraz z jiné perspektivy, neboť jiná perspektiva je perspektiva Božího království.
Květná neděle je jako loďka, ze které máme vystoupit. Vzpomínám si na meditaci Joachima Dachsela, v níž apoštol Petr v touze a na zavolání Pána vystoupil z loďky a šel mu vstříc. A jak šel po té vodě, nalezl cestu tam, kde dříve žádná nebyla. A nic na tom nemění, že ji posléze opět ztratil. Není to právě kříž, k němuž nás vede pokání, a nenacházíme právě v kříži cestu, kterou jsme dříve neviděli?
Jinde čteme, že rybáři opustili své loďky a vydali se za Kristem. Koho z nás by napadlo vzdávat se kouře z obětních beranů, opouštět vyšlapané chodníky a vydávat se do nejistých vod života. Květná neděle je tedy i obrazem Ježíšovy cesty k nám. Lásky, která se dává za druhé a která jako světlo prozáří temnotu našeho hříchu obav a strachu.
Mgr. Jiří Plhák