Kázání na II. neděli po Velikonocích (Sk 9,1-19a; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 15/2013.
Tradicí naší církve bývá, že se v nedělních homiliích zaměřujeme převážně na texty evangelijní. Odpusťte mi prosím pro jednou, ale chtěl bych se dnes věnovat textu prvnímu, tedy zprávě z knihy Skutků apoštolských, a sice tématu obrácení Saula, vášnivého pronásledovatele právě mladé, vznikající křesťanské církve, na Pavla, věrného a ještě vášnivějšího obránce víry v Ježíše Krista. Jedná se totiž o téma velice aktuální, potřebné a nebojím se napsat i duchovně dobrodružné.
Mnozí z nás jsme byli před svým obrácením na „Pavla“ také takovými „Sauly“. Ne snad, že by někdo pronásledoval církev s úmyslem ji zničit a křesťany v ní pobít – tak, jak tomu bylo dříve. To ne. Žijeme ve 21. století, na prahu 3. tisíciletí a navíc v moderní, vyspělé zemi. Těžiště boje se tedy přesunulo od svalů a ostrých zbraní do světa myšlenek. Právě v myšlenkových rovinách v dnešní době a v naší zeměpisné poloze probíhají ty nejtěžší boje o naši křesťanskou víru. Ateistická propaganda, která si jako své rukojmí vzala naturalistickou vědu vycházející z pevně daných filosofických postulátů, číhá na každém rohu. Všechny myslitelné sdělovací prostředky se nám snaží namluvit, že život vznikl samovolně, bez nutnosti zásahu a tedy i existence nějaké vyšší bytosti. Podobně, jako byl kdysi Saul pronásledovatelem křesťanů, máme i dnes novodobé „apoštoly“ nevíry, kteří se rádi střetávají v myšlenkových bitvách se svými oponenty – věřícími lidmi, a snaží se je svými argumenty proti existenci Boha porazit. Ano, v době, kdy se zdálo, že věda a víra našly společnou řeč, se vynořila nová vlna ateismu, která je velice útočná. Příkladem nám budiž známý zoolog Richard Dawkins, který se netají tím, že náboženství považuje za zlo, které nemá ve 21. století co pohledávat, a snaží se jak v akademických kruzích, tak populárně naučných publikacích šířit vlnu tohoto novodobého ateismu nebo snad dokonce antiteismu. Takových lidí, jako je profesor Dawkins, je dnes mnoho. Ale na druhou stranu je také potřeba říct, že existují celé zástupy perfektně vzdělaných apologetů (obránců víry), kteří jsou připraveni se s lidmi, jako je profesor Dawkins, kdykoliv utkat a svoji víru v biblického Boha obhájit.
Nicméně ať už z jedné nebo druhé strany jsou to stále jenom myšlenky vyřčené slovy. V našem dnešním příběhu se však nestalo, že by se Saul potkal s nějakým křesťanem, dal se s ním do hovoru a nechal se na základě argumentů přesvědčit, že Ježíš Kristus je živý Bůh. Saul prožil něco mnohem dramatičtějšího – setkal se s Pánem Ježíšem osobně. A tak se Saulovi, který měl ruce potřísněné krví našich bratří a sester, dostalo neuvěřitelné milosti. Saul uvěřil v Ježíše Krista a stal se apoštolem Pavlem. Od té doby byl horlivým misionářem a evangelistou a pro Pána mnohokrát velmi trpěl. Ze své nově poznané cesty však už neustoupil ani o krok. Toto je dramatická změna a jeden z mých nejoblíbenějších příběhů z Bible. Saulovi se na duchovní úrovni zjevuje samotný Ježíš Kristus, díky čemuž Saul uvěří, že Ježíš, ač ukřižován a do hrobu dán, stále žije a má moc, jakou nikdy nikdo z lidí neměl.
Saul pochopil, že se setkal s živým Bohem, a proto ten obrat v jeho životě. Jako bájný fénix se z popela své vlastní marnosti a nevíry Božím Duchem znovuzrodil a stal se Pavlem. A jak je to s námi, věřícími křesťany 21. století? Bojíme se moderních Saulů v podobě například výše zmiňovaného zoologa Dawkinse, který pronásleduje naši víru s podobnou zarputilostí jako kdysi Saul? Anebo svoji otázku položím ještě jinak: Je nutné se těchto lidí bát? Domnívám se, že nikoliv. Naše křesťanská víra stojí na dobrých základech.
Dále je ještě dobré k tomuto tématu podotknout, že víra je vzácný dar. Ježíš o sobě říká, že se nepřišel zjevit moudrým tohoto světa, ale těm maličkým, pokorným (pane Dawkinsi). Nezáleží na inteligenci či vzdělání, máme mnoho věřících vědců všech možných oborů.
Závěrem bych chtěl dodat, že Bůh o své existenci zanechal mnoho stop v Písmu a jeho jedinečnosti a také v přírodě, knihovně Božích skutků, pokud je tedy člověk pokorného srdce. Ten, kdo tyto stopy rozluští, se stane Božím dítětem a vyzná o Ježíši: „Můj Pán, můj Bůh.“ A poté začíná opravdové dobrodružství víry, které sice někdy nemusí být pohodlné, ale je naplňující.
Aleš Toman