Vážit si všeho, co už je pro nás samozřejmé
Tento článek jsme uveřejnili v MOSTECH Královéhradecké diecéze CČSH I/2018. Bratr kazatel Aleš Toman zde mj. píše o osobní zkušenosti, kterou zažívá při nejen setkáních, ale hlavně při zajišťovaní potřebného pro naše čínské bratry a sestry nyní žijící v Žamberku a Rychnově nad Kněžnou.
Židé se kdysi na Hospodinův pokyn zvedli a opustili Egypt – zemi, kde byli nuceni žít v otroctví, zemi, ve které jim nebylo dovoleno v plnosti prožívat jejich vlastní náboženství. Řekli bychom si, že je to dávná historie. Zajímavá, poučná, ale dávná.
I my jsme byli nuceni žít v otroctví, neuplynulo však ani 30 let a už na to mnozí zapomínají, označují-li staré časy jako „staré dobré časy“. Podobně jako židé, když putovali pouští a často si nostalgicky vzpomněli na Egypt, že jim tam vlastně tak špatně nebylo. Člověk rychle zapomíná.
Dnes máme svobodu, demokracii a každý si může dělat, co chce, pokud to nepřekračuje meze zákona. Máme se dobře, a tak rychle zapomínáme, že svoboda a demokracie nejsou automatické hodnoty, ale tvrdě vybudované a zaplacené…
„Proč jsou tady u vás kostely skoro prázdné, když máte svobodu?“ zeptal se mě přibližně před rokem můj bratr a kamarád, říkejme mu třeba David-Li, který uprchl před dvěma lety z Číny.
Přiznám se, že jsem mu ihned nedovedl dát dobrou odpověď. Koneckonců odpověď na tuto otázku hledáme v našich náboženských obcích asi všichni, že? Ale zpět k Davidovi-Li. On a další bratři a sestry opustili Čínu, svoji domovinu, kvůli náboženskému pronásledování. Soudruhům vadilo, že vyznávají Ježíše Krista a jeho láskyplné učení. David-Li mně vyprávěl, co všechno v Číně zažil. Chtěl bych se s vámi o jeho příběh podělit, abychom si znovu uvědomili, jakou výsadu máme, když žijeme ve svobodné zemi.
David-Li se narodil do prosté farmářské rodiny. Měl štěstí, protože nemusel do internátní školky (jako mnoho malých dětí v Číně). Dětství a mládí prožil celkem spokojeně. Problémy nastaly, když začal chodit na střední školu a původně spíš ze zvědavosti se začal scházet s křesťany. Setkání probíhala tajně, po bytech jednotlivých věřících. Modlili se, zpívali, četli si Bibli. Volný čas trávili mírumilovně. Přesto se stali trnem v oku lidí, kteří jejich světonázor neuznávají, a dokonce je pokládají za nemocné. Ano, opravdové křesťanství je v Číně ještě i dnes považováno za nemoc (oficiálně to ale pochopitelně nikdo nepřizná), za infekci, kterou je nutné vyléčit. A tak se jednou stalo, že uprostřed bohoslužby vtrhli do bytu příslušníci CCP (speciální policejní útvar, který mimo jiné také vyhledává a potlačuje křesťanství v Číně), všechny zbili a odvedli na policejní stanici k výslechu. Metody používali kruté – když měli vyslýchaní žízeň, dostali vodu, ale řádně osolenou. Když chtěli spát, nechali je v osvětlené místnosti a pustili jim nahlas televizi. Když u výslechu nechtěli mluvit, použili na ně elektrošoky nebo jim pod nehty vpichovali špendlíky. David-Li přišel po jednom takovém „sezení“ na policii domů v tak zoufalém stavu, že rodiče vzali všechny své peníze, koupili mu letenku do Evropy, jakoby na výlet, rozloučili se s ním s vědomím, že už ho nikdy neuvidí a požehnali mu na cestu…
Vzpomínám si na den, kdy jsem se s uprchlými čínskými křesťany setkal poprvé. Požádali mě, jestli bych jim mohl opatřit Bibli v jejich jazyce. Když se mi to po čtrnácti dnech povedlo a předával jsem jim Písmo, vzali ho do ruky a rozplakali se. Byla to chvíle, na kterou nikdy nezapomenu. Uvědomil jsem si, že Exodus ze zajetí do svobody není minulostí, ale probíhá stále. Ať už duchovně v našich srdcích, nebo fyzicky v některých zemích. Čínští křesťané v České republice jsou svědci té druhé, viditelné varianty. A mimo jiné se od nich můžeme učit vážit si všeho, co už je pro nás samozřejmé.
Aleš Toman