I v kazatelském kurzu zahajujeme Rok NADĚJE 2018. Zkoušky ze sociální etiky a religionistiky dopadly pro všechny dobře, poděkovali jsme dr. Martinu Chadimovi za půlrok strávený s námi. Další etapa kurzu bude pro některé možná běh přes překážky – budeme se věnovat církevním řádům, které bude přednášet bratr Vladislav Pek. Kázání a pobožnost připravila Sára Pechancová.

Mk 1, 29-39 a Žd 10, 34-36

Ve středu večer jsem usedla k počítači za účelem napsat slovo, které jsem Vám měla dnes říci. Po chvíli jsem se však přistihla, jak hledám na internetu bundu, kterou bych si ráda koupila. Žádnou jsem si nakonec nekoupila, protože jsem si nebyla jista velikostí a bála jsem se, že ji budu muset vracet, což je pro mě značně nepříjemné. O vrácení musím totiž jednat s cizími lidmi, balík se může zatoulat, vrácené zboží třeba i nepřijmou. Já v tu chvíli ztratila odvahu hned dvakrát. Poprvé s psaním kázání, podruhé s koupí bundy. Psát se mi totiž nechtělo primárně proto, že jsem se samotného kázání v sobotu, tedy dnes, obávala. Mimochodem moderní slovník by toto mé počínání označil jako PROKRASTINACI.

Upřímně, není to nic lehkého vystoupit před lidmi a žádá si to jistou dávku odvahy. Sice ve své práci dennodenně vystupuji před dětmi, ale to nějak vnímám úplně jinak. Právě proto jsem se na druhý den s nimi o tom poradila, co dělají s tím, když se něčeho bojí a co to ta odvaha vlastně je. Kromě odpovědí, že odvaha je strčit ruku do sklenice s pavouky, slézt nebezpečnou skálu nebo vytáhnout někoho z hořícího domu bylo i tvrzení, že odvaha je statečnost, bojování se strachem a se zlem, tak jak to dělali rytíři.

Je faktem, že odvaha je opravdou jednu ze sedmi rytířských ctností, jimiž měl každý rytíř oplývat. Odvaha, resp. statečnost jako ctnost, jako nějaký návyk k dobrému jednání, se nachází také v Knize moudrosti, kde spolu se spravedlností, rozumností a rozvahou tvoří jakési čtyři pilíře, nad které v lidském životě není nic prospěšnějšího. Takový přirozený zákon, nad který je postaven ten Boží. Tomáš Akvinský tyto ctnosti nazýval kardinálními, nad které stavěl ještě ctnosti božské – víru, lásku a naději.

Ale zpět k odpovědím dětí k otázce odvahy. Další a pro mě moc hezkou a užitečnou odpovědí bylo, že odvaha znamená nebýt líný a pomáhat druhým, když potřebují a pomáhat taky slabším, i když se nám za to může někdo smát.

V životě jsme se jistě setkali se situacemi, kdy po nás někdo něco chtěl, potřeboval nás a my jsme museli změnit své plány, museli se přizpůsobit mnohdy i s mírnou nechutí. Přiznávám, že já se potýkám s tím, že když musím měnit své plány a někomu vyjít vstříc a pomoci mu, že se mi mnohdy nechce a činím tak z nějaké morální povinnosti. Je pak tohle odvaha?

Když pán Ježíš opouštěl synagogu a šel k Petrovi, možná k odpočinku, k dobytí sil, našel tam jeho tchýni nemocnou a neváhal ji uzdravit. Nebyl líný pomoci druhému, pomoci slabšímu, když potřeboval a samozřejmě se mu za jeho ochotu nikdo nevysmál.

Naopak mu další nemocné přinášeli. Jistě i on v tu chvíli musel změnit plány. Byl zrovna obsluhován u večeře čipernou zdravou tchýní a mohl zažívat možná klidný večer v přítomnosti svých blízkých. Ale přizpůsobil se dané situaci – pomáhal a léčil celou noc. Na otázku, jestli tohle odvaha byla, není třeba odpovídat, vezmeme-li v úvahu, že v ten večer před Ježíše stavěli jistě i nakažlivě nemocné a posedlé.

Když pak vyčerpáním usedl v ono pusté místo, aby odpočíval, očistil se, aby se modlil, neváhal po chvíli opět vstát a léčit a kázat a pomáhat zase na novo, jinde. Neřekl si: „Pro dnešek už toho bylo dost, teď si zasloužím pořádný odpočinek.“ Ne, vstal a šel dál, protože to bylo jeho poslání, to byl jeho životní cíl. A právě tohle jednání, tahle jeho odvaha překonávat sebe samotného by pro nás měla být inspirující.

Proto odpověď, jestli je odvahou změnit své plány a i přes prvotní nevůli někomu vypomoci, je také jednoznačná. Odvaha, statečnost, nebojácnost, neboli hrdinství netkví JENOM v nějakých neobyčejných činech. Je to totiž dovednost, kterou můžeme využívat každý den. Je to dovednost, kdy jsme pevní a vytrvalí i v běžných každodenních obtížích, kdy máme sílu překonávat strach byť by měl být banální, jako například strach z koupě té oné bundy.

Odvaha je dovednost, kdy vědomě opouštíme naši komfortní zónu a vrháme se do něčeho pro nás nepříjemného. Pán Ježíš nám na svém příkladu, že to není snadné, ale prováděl to zřejmě dennodenně, a proto to není nemožné. Opouštět proto tuto komfortní zónu i v malých, nepatrných, drobných činnostech, které nám jsou proti srsti (ať už je to ranní vstávání, mytí nádobí, nebo schůzka s nepříjemným člověkem), by pro nás mělo být naším každodenním cílem. Každý den bychom tak měli překonávat sebe samotného, svou vlastní nevůli, své banální obavy. A tím tak být odvážný.