První čtení: Genesis 15, 1-6
Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.
Hospodine, sečíst hvězdy okem, díky technice možná dnes i dokážeme, ale vidět co bude zítra – to ne.
Slovo k Abramovi znělo, že jsi jeho štít a v Tobě je i přehojná odměna. Slovo víry k nám také tak hovoří – my se nemáme bát.
Prosíme, ať všechny naše otázky nad tím, kam se dnes svět řítí, vidíme očima víry. Ať ve světle důvěry k Tobě nacházíme budoucno života našeho i našich dětí…
Druhé čtení: Židům 11,1-3.8-10
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Nebeský Otče, náš domov a svět není pevný, tak jak bychom si přáli. I my jsme jen návštěvníci, kterým pozemský stan bude stržen.
Nemůžeme si být jisti tím, co vidíme, spoléhat se na to, na co jsme si zvykli.
Prosíme, ať nás naděje vede k pevnému základu víry. Ať nás víra víc učí spoléhat se, že nás zveš do svého královského města, které se otevírá teď a tady…
Evangelium: Lukáš 12,32-40
Ježíš řekl: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“
Pane Ježíši, naše lampa hoří, jsme připraveni otevřít. Čekáme, až přijdeš a zatlučeš, ale někdy jsme zmoženi a máme pocit, že se nic neděje a tak si čekání „krátíme“ po svém.
Nepozorovaně jsme pak sami sebou okrádáni, i když Tvou vůli známe. Tvé očekávání, pošlapává naše čekání a pocit, že naše „panství“ je na místě.
Pane Ježíši, prosíme, ať každá hodina tohoto dne nám nese připomínku, že čekání znamená připravenost a ne otupělost, radost a nikoliv nudu, pokoj a ne strach…
Přímluvy:
Prosíme za ty, které přemáhá nemoc, únava, bolest a strach, která se dotýká jich samotných nebo těch, na kterých jim velmi záleží.…
Prosíme za nepokojný svět, za oběti teroristických útoků a zla, které člověk na člověku páchá…
Prosíme za všechny, kdo jsou na cestách a v nebezpečí, které bývá skryté…
Prosíme o požehnání pro putovní tábor mládeže s bratrem Štěpánem…
Prosíme o požehnání pro službu církve. Prosíme, aby i přes sebemenší shromáždění byla zřejmá naděje, víra a láska.
(Pokud, víte o dalších konkrétních situacích a chcete, abychom je společně nesli, napište mi, prosím, o nich…) Váš biskup Pavel