V Evropě v 2.pol 16.stol (objevení Ameriky, knihtisk atp) se nově prosazovaly tzv. stavovské monarchie (relativně liberální Spojené Nizozemí, Anglie), proti monarchiím absolutním (Španělsko a Habsburské rakouské dědičné země a Francie Ludvíka XIV) a monarchii despotické (Osmanská říše) Počátkem 17. století stály na uhersko-turecké hranici proti sobě ohromné armády, válka však měla už delší čas poziční ráz. Turci nevyvíjeli větší iniciativu a dokonce nabízeli protivníkovi mír, protože roku 1601 se ocitli ve válce s Persií a bylo pro ně hazardem bojovat na dvou frontách. Ale vedoucí politikové habsburské monarchie odmítli. Po osmi letech války se jim návrat k míru bez vlastních podmínek zdál příliš laciný, nevýhodný, ba poraženecký. Kromě toho, obtíží Turecka mínila říše využít k další expanzi na východ. Habsburkům se totiž naskytla šance pohltit Sedmihradsko. V rychle se měnícím sledu sedmi papežů na přelomu 16.a 17.stol vznikaly spory o moc mezi římským císařem a Apoštolským stolcem. Docházelo k úpadku centralistického vlivu katolické církve representované papežem, šířila se reformační hnutí a stoupala náboženská nesnášenlivost.
Tyto konflikty se pokoušela katolická církev řešit na Tridentském koncilu v letech 1545 až 1563 za předsednictví tří papežů. Prosadila se zásada cuius regio,eius religio [koho území, toho víra]. Prvním pokusem dosáhnout smíru mezi katolickým jihem a protestantským severem Evropy na základě této zásady byl augšpurský mír z 25. září 1555.
Násilné rekatolizační akce, které přerostly do občanské války započaly ve Francii (1560 -1685 hugenoti) . Za povšimnutí stojí časová blízkost pařížské Bartolomějské noci (1572) a přijetí České konfese 1575.
Jedné z hlavních rolí v prosazování církevní doktríny Tridentského koncilu se ujal řeholní řád jesuitů. Protireformační – rekatolizační program pro České země zpracoval papežský nuncius Benhomini a předložil jej roku 1584 císaři Rudolfovi II. Benhominiho rekatolizační program obsahoval:
- Požadavek tří katolických far v městech pražských,
- obnovit pražskou univerzitu, aby byla českým katolíkům tím, čím byla za Karla IV.,
- rázný postup proti pikhartům (Jednotě bratrské) a luteránům a proti šíření nekatolického tisku,
- revize stavu diecézního i řádového kněžstva a podpora inkvizici,
- tyto návrhy prvotně realizovat na královských statcích a na panství katolických pánů,
- přísné tresty pro kacíře, pikharty a luterány vypovědět ze země.
První kolej v Praze založili jezuité v roce 1556 – Klementinum na strategickém místě předmostrí Karlova mostu. Bylo jezuity vystavěno jako kolej na podnět krále Ferdinanda I. Habsburského). Kromě koleje sídlily v areálu další školy (gymnázium, Ferdinandova akademie), knihovna, tiskárna, lékárna s laboratoří, špitál a dvě kaple. Král i katolické panstvo podporovali založení dalších jezuitských kolejí (v Olomouci, v Trnavě a další na Slovensku) Jezuité se snažili ovládnout školství a výchovu nových katolických farářů a administrátorů. Císař Ferdinand I. v r. 1561 zajistil aby byl do Prahy opět dosazen katolický arcibiskup (Antonín Brus z Mohelnice) a r. 1562 si osoboval právo obsazovat i konzistoř dolejší, jíž dosud ovládaly evangelické stavy (podobojí) spolu s univerzitou.
České země na počátku 17.stol. představovaly v tehdejší Evropě, zmítané válkami a náboženskou netolerancí, jistou enklávu míru a snášenlivosti. Platilo to nejen o Praze, sídle císařského dvora Rudolfa II. ale také o Moravě. Téměř po celé 16. století zde panovala jinde nevídaná náboženská svoboda. Uchylovaly se sem četné skupiny protestantů, kalvinistů, luteránů ale také různé sekty antitrinitářů a novokřtěnců. Prosperovaly zde početné židovské obce v poddanských městech. Utraquismus se stal převážně ideologií měst.
Historicky významnou roli sehrál v této době překlad bible, který byl Jednotou bratrskou postupně vydáván v letech 1571–1588, kompletní korigované vydání Bible kralické vyšlo v roce 1601.
V letech slabé vlády císaře Rudolfa II. (1575–1612) vzrůstalo napětí mezi protestanty a katolíky a významně se na tom podílely spory uvnitř habsburského rodu mezi bratry Rudolfem II. a následníkem Matyášem (1557–1619). Rozsáhlé říši Habsburků chyběla pevnější administrativní, náboženská a mocenská struktura, navíc existovaly spory mezi španělskou a rakouskou větví habsburského rodu vzhledem k jejich odlišným zájmům v Evropě (Nizozemí vs. expanze Turků na jihu) i zámořských državách. V Čechách a na Moravě měly silnou pozici zemské sněmy ovládané místní šlechtou se soudními pravomocemi. Ty se zakládaly na dohodě mezi českým sněmem a císařem Maxmiliánem II. z roku 1575 a odvolávaly se na právně nezakotvenou Českou konfesi.
A tak důležitým mezníkem ve vývoji utrakvismu na počátku sedmnáctého století byla plná legalizace České konfese.
Problematika náboženské svobody v Českém království a s ní spojená platnost České konfese se staly předmětem jednání zemského sněmu v Praze roku 1609. Římský císař a český král Rudolf II. byl pod silným politickým i vojenským tlakem svého bratra Matyáše Habsburského (1557–1619), který byl králem uherským, arcivévodou rakouským a zároveň i Rudolfovým dědicem. Uherský král Matyáš chtěl vynutit vojenskou silou odstoupení Rudolfa II. a ujmout se nástupnictví
V r. 1606 byl Matyáš tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a postupně se začal angažovat na územích svého staršího bratra Rudolfa II. (tzv. svár bratří v domě habsburském). V roce 1608 Matyáš za slib náboženské a politické svobody získal podporu stavů a převzal tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. Rudolfovi zůstaly věrné Čechy (i přes Matyášova vojska u Prahy), Slezsko a obě Lužice.
Téhož roku byla sepsána kompromisní libeňská smlouva mezi oběma bratry, která určovala sféru jejich vlivu. V roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat (vpád pasovských),
Matyáš během svého půldruhaměsíčního pobytu zůstával ve vojenském ležení před hradbami české metropole, do města nevkročil, s Rudolfem se vůbec nesetkal. Zlomený a na nejvyšší míru rozzuřený císař nemínil vůči bratrovi učinit sebemenší vstřícný krok. I uherské královské insignie mu nechal doručit po poslech. Rozdělení monarchie mezi dva habsburské panovníky nebylo šťastné a od počátku představovalo zjevné provizorium. V případě České koruny tkvěl nejvážnější důsledek v tom, že se roztrhl starý svazek s Moravou. A protože české panstvo už dříve chovalo vůči Moravanům neoprávněné, ale okaté pocity nadřazenosti, teď se stará rivalita vracela jako bumerang: moravští stavové se netajili úmyslem setrvat mimo rámec České koruny už natrvalo. Dokonce kolovala fáma, že by přijali leda výměnu dosavadních rolí: Morava by se stala královstvím, Čechy by klesly na úroveň k Moravě přivtěleného markrabství..
Rudolf II. hledal v této složité situaci strategického spojence. A tak 4. července 1609 začaly na jeho pokyn práce na dokumentu, který by zajistil svobodu vyznání pro všechny české nekatolíky a císaři zajistil jejich politickou loajalitu. Text byl koncipován podle návrhů nekatolických (evangelických – luterských) stavovských představitelů
Deputace šlechty si neomaleným způsobem vynutila audienci, pánové v rozporu s příkazy ceremoniálu ani neodložili meče. Přišli císaři sdělit toto: Vloni mu pomohli, zachránili ho před úplným krachem. Nyní žádají, aby dluh splatil. Požadavky jsou jednoznačné. Předně – česká konfese z roku 1575 nechť se stane státem respektovaným věroučným kodexem české reformace. Za druhé – nekatolíkům nechť je zpřístupněna utrakvistická konzistoř, stane se jejich vrcholným správním orgánem. Za třetí – pražská univerzita bude napříště řízena reprezentanty české reformace
9. července 1609 podpisem schválil text, který stavové na svém vzbouřeneckém sněmu vypracovali. Změnil ve vnuceném prohlášení jediné slovo: pojem „evangelický“ nahradil výrazem „podobojí“.
Majestát byl dokumentem neuvěřitelně svobodomyslného obsahu. V tom představoval mimořádné vítězství české věci, současně však se stával rozbuškou, protože pro habsburskou politiku nemohl být trvale přijatelný. Ve svých formulacích to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě vůbec. Tři prováděcí a upřesňující dodatky, totiž tzv. Porovnání, Artykul o dání moci defensorům a do třetice slib, že panovník nebude napříště konfiskovat statky svým politickým odpůrcům jeho dosah ještě umocňovaly. Mnohaleté pokusy o monopolizaci katolicismu jím byly (dočasně) rozbity. Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté získali legální podmínky k náboženskému vyžití. Přitom bylo podstatné, že Majestát neutlačoval katolíky a respektoval do velké míry i svobodu svědomí poddaných. Zatímco v protestantských zemích se poddaní musili podřizovat víře svého feudála, v Čechách (a podle analogického Majestátu vzápětí i ve Slezsku) se vrchnost práva ovlivňovat náboženské smýšlení lidu zřekla.
Vážné ústupky Rudolfovy však byly v naprostém rozporu s osou dynastické politiky, rekatolizačním programem.
Pozice Habsburků ohrožovalo také ustanovení Majestátu o zřízení sboru defenzorů. Defenzoři měli dbát o to, aby se novoty opravdu prosadily. Tito garanti nekatolických svobod dostali pravomoc svolávat v nutných případech sjezdy šlechty podobojí. A protože většina českého panstva byla nekatolická, vznikalo riziko, že pod rouškou náboženských otázek se sjezd kdykoli může proměnit v opoziční sněm a postavit se i s ozbrojenou mocí proti vládě zemských úředníků. Majestát tedy připravil právní podloží pro blížící se českou stavovskou rebelii.
Stalo se téměř článkem víry v historické literatuře, že Majestát znamenal okamžitou a neodvratnou záhubu utrakvistické církve jako takové. Václav Tomek v tom smyslu psal: „Stará strana utrakvistická, neměvší téměř žádných vyznavačů než nucených a nutících, zmizela ..skoro docela.“ Krofta tvrdil, že po roce 1609 byly utrakvistické instituce přívalem nových poměrů posléze odplaveny nadobro. Zikmund Winter mínil, že do roku 1609 se utrakvisté … „již skoro stali protestanty“. Josef Pekař napsal: Zbytky staročeských husitů, pokud se k nové české konfesi nepřihlásili, zbaveny jsouce staré své konsistoře, přihlásili se k poslušenství arcibiskupa“. Konečně Borový prohlásil zcela kategoricky: Na základě majestátu císaře Rudolfa II. … může se říci, že starý utrakvismus rokem 1609 úplně a navždy zanikl“ Nicméně přesvědčivé důkazy vyvracejí tento defétistický pohled.
Důležitější než rétorika oficiálních dokumentů je skutečnost, kterou Majestát a Porovnání popisují. Tato kapitola soustřeďuje argumentací pro předpoklad, že realita v terénu neodpovídala deklaracím na úředních výšinách.
Legitimizace České konfese v roce 1609 znamenala nespecifickou licenci či fíkový list pro náboženský disent od římské cirk
Jejím významem bylo, že utrakvisté a bratří uzavřeli politické spojenectví s luterány pro vzájemnou obranu proti straně podjednou, která se těšila zvláštní přízni panovníka a jeho úředníků. Jelikož utrakvisté právě tak jako bratří zřejmě zavrhovali teologii České konfese, lze jejich podporu tohoto dokumentu chápat jen jako uznání jeho funkce jako symbolu ekumenické aliance, která spojovala autonomní náboženská vyznání pod názvem strany podobojí. Protože utrakvisté ani bratří nepřijali věrouku České konfese a následně se nestali luterány, její text se nepovažoval za závaznou věroučnou normu, ale sloužil za definici vnější teologické hranice, vymezující to, co bylo konzistentní se členstvím ve straně podobojí.
Obavy nabízejí odpověď k rozluštění záhady, Proč městští představitelé utrakvismu souhlasili s podporou legalizace České konfese?. Podle současné zprávy oslovili v květnu 1608 páni a rytíři podjednou na sněmu ty, „kteří se spravovali existující konsistoří a jejím kněžstvem“ (tj. utrakvisty), a vyzvali je, aby se zřekli spojenectví s ostatními stavy podobojí, neboť jejich vlastní vyznání se příkře rozcházelo jak s konfesí augsburskou, tak i s bratrskou. Římští emisaři slibovali, že opustí-li své spojence, císař je připraven odměnit je zvláštní ochranou jejich vlastního vyznání, udělením vysokých úředních hodností a dalšími známkami své náklonnosti. Utrakvisté však odmítli vzít nazpět svůj souhlas s legitimizací České konfese a tvrdili, že aliance s jejich spojenci je nezbytná pro jejich sebezáchovu. Utrakvisté jednali v přesvědčení, že po potlačení luteránů a bratří by zřejmě přišla řada na ně samé: „Ale kdyby kněží v říši ordinované [tj. luteránské] a bratrské vyhnali, tedy že by totéž i konsistoriánskému kněžstvu učinili, anebo je docela pod jurisdikci a poslušnost arcibiskupovu přivedli.“
Záhadný prvek týkající se postavení utrakvistického kněžstva po roce 1609 uvedl text církevního řádu, který vydali na žádost stavů podobojí defenzoři po svém zvolení 16. ledna 1610. Církevní pravidla adresovaná „knéžím Páně podobojím a Konfesi České srdcem i ústy se přiznávajícím“ nařizovala upustit od jistých obřadů, které však byly specificky utrakvistické: procesí, vystavování hostie v monstranci, pozdvihování hostie, přijímání pro nemluvňata a užívání tradičních liturgických knih, totiž misálů, breviářů a agend a rubrik arcidiecéze pražské. Skutečné uplatnění tohoto řádu, které by zavazovalo všechno kněžstvo pod správou konzistoře podobojí, by bylo zcela nepřijatelné pro utrakvisty. Je též známo, že i Jednota bratrská pokračovala ve svých liturgických zvláštnostech a přehlížela nařízení církevního řádu. Je tudíž nutno nahlížet na liturgické zákazy církevního řádu jako na prosté formality či prázdné fráze, anebo spíše jako vztahující se jen na to kněžstvo, které přijímalo Českou konfesi nejen jako organizační symbol pro to, co je dovoleno, ale jako své specifické a důsledné vyznání víry, tj. luteránské kněžstvo.
Jak v roce 1575, tak v roce 1609 nebyla politická podpora legitimizace České konfese svědectvím jejího náboženského schválení.
Je méně zřejmé, ale nicméně pravdivé, že společná konzistoř poskytla určitou výhodu i utrakvistům. Separátní utrakvistická konzistoř postrádala společenskou a politickou váhu, a tak vystavili utrakvistickou církev nekalým zákeřným i méně zákeřným tlakům Pro objasnění této zranitelnosti je nutno znovu probrat, aspoň krátce situaci utrakvistické konzistoře v období mezi lety 1575 až 1609.
Utrakvistická konzistoř jako poměrně chudá plebejská instituce měla křehkou organizační strukturu. Její prvořadá závislost na panovníkovi a jeho úřednících (spíše než na sněmu) od roku 1562 se místo zdroje síly stávala zdrojem značného rizika. Protože neměla vlastní aparát, aby uvedla v platnost svá správní a soudní rozhodnutí, musela se spoléhat na externí instituce, které často nebyly zvlášť příznivé nakloněny, ať to byl král a nejvyšší úředníci zemští, nebo arcibiskup. Její společenská a administrativní váha byla malá i v porovnání s arcibiskupovým dvorem, který měl zajištěný příjem z církevních statků, třebaže arcibiskup předsedal jen poměrně malé skupině věřících. V říjnu 1582 se dokonce zdálo, že utrakvistický administrátor snad ztratí i zdroj svého skromného příjmu jako opat kláštera Na Slovanech. Nesrovnalost v moci a v prestiži se stala ještě riskantnější, když král pověřil arcibiskupa ochranou utrakvistických far proti protestantským zásahům. I královská města, většinou patřící k nejloajálnějším baštám utrakvismu, se často zdráhala plně spolupracovat s konzistoří ve výkonu jejích nařízení
Nakonec lze uvést čtyři závěry týkající se stavu utrakvistické církve v Čechách mezi lety 1609 a 1621.
1: nebylo podstatné, zda jednotliví utrakvističtí kněží složili slib na tridentské vyznání, poté co obdrželi vysvěcení od pražského arcibiskupa či jiného preláta římské církve, poněvadž služba v utrakvistickém kněžstvu předpokládala zavržení poslušnosti byrokratickému aparátu římské církve.
2: utrakvistické kněžstvo sloužilo pod autoritou konzistoře podobojí, nikoliv pod jurisdikcí pražského arcibiskupa.
3: ač konzistoř přijala Českou konfesi jako symbol tolerovaného učení, nevnucovala luteránskou církevní uniformitu; místo toho vytvářela organizační rámec sloužící třem církvím podobojí s rozličnými vyznáními a liturgiemi: utrakvistům, luteránům (autentickým přívržencům České konfese) a Jednotě bratrské.
4: utrakvisté (nebo husité, jak jim nepřátelé přezdívali) tvořili podstatnou část, vlastně většinu, věřících podobojí v českém městském a venkovském obyvatelstvu.
Z dlouhodobého hlediska existovalo v Čechách zbožné přání nebo snad i skutečné očekávání, že náboženské rozdíly nebudou trvat navždy. Někteří autoři označovali očekávané budoucí sjednocení křesťanstva (oproti permanentnímu rozdělení) jako konkordanci. Dříve již byla zmínka o názoru utrakvistů o trvalém vyjednávání s římskou církví v implicitní naději, že se otevřou oči pomýlené církve-matky k světlu rozumu. Na Majestát se formálně nahlíželo jako na provizorium do doby, než všeobecný křesťanský koncil obnoví jednotu víry a náboženské praxe. Luteránský teolog Zacharyáš Bruncvík v roce 1614 předpokládal takové ekumenické shromáždění, které by učinilo přítrž rozporům a krveprolití mezi křesťany. V zahraničí dokonce i anglický král Jakub I. byl ochoten sledovat politiku sjednocení, zprvu mezi protestanty rozličných vyznání a poté mezi nimi a církví římskou. Každopádně prozatím v Čechách autentická snášenlivost mohla koexistovat s nezkalenou oddaností k jednotlivým náboženským vyznáním.
Politicky motivovaná tolerance k náboženským vyznáním či církvím nemusela zároveň znamenat menší oddanost k pravověrnosti vlastního vyznání či vlastní církve, ta naopak byla často i militantní.
Naděje, že bude Matyáš lepším panovníkem než jeho bratr, se ukázaly jako liché. Matyášovi se podařilo zachránit soustátí v rukou Habsburků, ale za cenu velkých ústupků v oblasti konfese. Současně se po nástupu na trůn projevil jako váhavý a slabý panovník. Obojí dalo příčinu dalšímu vývoji v Čechách.
Nový panovník podpořil katolickou stranu, přenesl své sídlo z Prahy do Vídně, čímž Praha přestala být až do roku 1918 trvalou rezidencí hlavy státu. Matyášovo manželství s Annou Tyrolskou bylo bezdětné, a proto bylo následnictví určeno Ferdinandovi II. ze štýrské větve Habsburků.
V roce 1617, ještě za Matyášova života, přijal český sněm (včetně většiny nekatolíků) Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále (pod jménem Ferdinand II.). Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, Ferdinanda zvolili za příslib respektování Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib Ferdinand nehodlal dodržet.
Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv. Stárnoucí Matyáš zřejmě tušil nastávající kolizi v Čechách, ale již neměl v rukou žádnou faktickou moc. Matyáš Zemřel v březnu 1619. V srpnu téhož roku odmítl Generální sněm Koruny české Ferdinanda II. uznat králem a zvolil Fridricha Falckého.
Majestát na náboženskou svobodu
My Rudolf Druhý činíme tímto listem: aby jak stav panský,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli. Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli. Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti. A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od nás, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.
My Rudolf Druhý, z boží milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel Říše, a uherský, český, dalmatský, charvatský etc. král, arcikníže rakouský, markrabě moravské, lucemburské, a slezské kníže a lužický markrabě etc. k věčné paměti známo činíme tímto listem všem:
Jakož jsou toho všickni tři stavové království našeho Českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí přijímající, věrní Naši milí, na sněmu, kterýž léta Páně tisícího šestistého osmého, již pominulého, v pondělí po neděli Exaudi na hradě pražském držán a téhož léta v pátek po památce svatého Jana Křtitele zavřen byl, při Nás, jakožto králi českém, toho se vší ponížeností, a poddaností snažně vyhledávali, aby při té obecní konfesí české kterouž někteří augšpurskou jmenují, na sněmě obecném léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého sepsané a Jeho milosti císařské císaři Maxmiliánovi slavné a svaté paměti, pánu otci Našemu nejmilejšímu, podané (kteráž tak, jakž jsme toho jistou zprávu vzíti i také z psaní, vlastní rukou Jeho císařské milosti pana otce našeho nejmilejšího psaných, vyrozuměti ráčili, ano i některé hodné paměti při dckách zemských toho se vynašly, i hned tehdáž od Jeho milosti povolena byla), i při tom mezi sebou v předmluvě též konfesí obsaženém porovnání, ano také i při jiných svých, v témž sněmu zejména doložených a náboženství jich se dotýkajících žádostech zůstaveni byli, a též náboženství své křesťanské pod obojí volně a svobodně, bez překážky každého člověka, provozovati mohli, to vše aby od Nás jim stavům dostatečně potvrzeno bylo, jakž týž artikul a žádost jich, do dotčeného sněmu a týž sněm ve dcky zemské do kvaternu sněmův obecných zeleného léta tisícího šestistého osmého v pondělí po neděli Exaudi pod literou K. 8. slovo od slova vložený a vepsaný, to v sobě šíře obsahuje a zavírá: My pak nemoha na onen čas pro jiné veliké potřeby, pro kteréž tehdáž ten sněm rozepsán byl. kteréž žádného odkladu trpěti nemohly, toho potvrditi. odkladu do budoucího sněmu ke čtvrtku před svatým Martinem tehdádž nejprv příštím terminovaného, k dalšímu těch všech věcí zavírání jsme milostivě žádati a mezi tím, dokudž by koliv se to tak na sněmu obecním nevykonalo, je stavy pod obojí, aby své náboženství volně provozovati mohli a do vyřízení a na místě postavení téhož artikule k žádným artikulům, což by tak v proposicí od Nás stavům přednášeno bylo, přistupovati, je uvažovati, ani o nic jednati povinni nebyli, opatřiti ráčili, jakž táž milostivá žádost a opatření naše plněji svědčí. Podle kteréhožto předešlého zůstání sněmovního když sněm k témuž dni, totiž ke čtvrtku před svatým Martinem, položený z jistých příčin od nás odložen a potom jiný sněm ke dni outernímu po svatém Pavlu na víru křesťanskou obrácení mandátem naším rozepsán a na hrad pražský položen byl, a dotčení stavové pod obojí, podavše Nám znovu dotčené konfesí a snešení své společné, nepřestávali toho při Nás, jakožto králi a pánu svém, netoliko skrze své snažné poddané a ponížené prosby, ale i skrze znamenité a vzácné přímluvy vyhledávati, abychom k žádosti týchž stavův pod obojí. věrných a milých poddaných Našich, milostivě povoliti ráčili.
Majíce My to vše s nejvyššími ouředlníky a soudci zemskými a radami Našimi království českého v Našem císařském a královském bedlivém uvážení, nepominuli jsme na poníženou a poddanou prosbu týchž pánův, rytířův, Pražan a jiných vyslaných z měst ze všech tří stavův království tohotoNašeho českého, pod obojí tělo a krev Pána Ježíše Krista přijímajících a k též konfesí se přiznávajících, věrných poddaných svých milých, všem třem stavům království tohoto věrným poddaným Našim sněm obecní ke dni pondělnímu po neděli, jenž slove Rogationum, jinak Křížová, léta tohoto tisícího šestistého devátého mandáty svými královskými rozepsati, na hrad pražský položiti a v týchž mandátích vůbec vyšlých mezi jinými toho zjevně doložiti, že při tomto sněmu ten artikul o náboženství k zavření, na místě a konci postavení, do proposicí sněmovní položiti, a kterak by všickni i jeden každý obzvláštně, jak strana pod jednou tak i pod obojí, a kteříž se k též konfesí, nám předešle od nich podané, přiznávají, náboženství své beze všech překážek a outiskův ode všech lidí buď duchovních anebo světských vykonávati mohli, je v tom náležitě opatřiti chtíti ráčíme, jakž tíž mandátové Naši, jichž jest datum na hradě pražském v sobotu po neděli Jubilate léta tohoto tisícího šestistého devátého v tom artikuli to v sobě obsahují a zavírají.
K kterémužto obecnému, tak od nás rozepsanému sněmu, když jsou se všickni tři stavové poslušně a poddaně najíti dali, a My podle Naší milostivé zámluvy, v témž mandátu Našem doložené, jsme v proposicí Naší sněmovní předně ten artikul o náboženství položiti ráčili, tu jsou často dotčení všickni tři stavové sjednocení pod obojí žádost svou předešlou v spisu, Nám od nich podaném, obnovili a za dostatečné opatření i jim toho dckami zemskými potvrzení poddaně prosili.
I chtíce My tomu, aby v tomto království mezi všemi třemi stavy, jakož s stranou pod jednou, tak i často dotčenou stranou pod obojí, všemi věrnými a milými poddanými Našimi, nyní i na budoucí časy všelijaká láska, svornost, pokoj a dobré srozumění k vzdělání a zachování obecného dobrého pokoje zůstávati, každá strana náboženství své, v kterémž se spasení svého důvěřuje, volně a svobodně bez utiskování a všech překážek jedni druhým provozovati mohla, a aby se (jakožto slušné jest) sněmovnímu snešení léta tisícího šestistého osmého učiněnému, i také tomu mandátu Našemu vůbec vyšlému (v kterémž jsme dotčené sjednocené stavy pod obojí, k též konfesí se přiznávající, za ty, kterýmiž jsou vždycky byli, totiž za Své věrné poslušné poddané pod milostivou ochranu Naši ke všem řádům, právům a svobodám tohoto království náležející, na kteréž se povinnost Naše královská, práva a zřízení zemská vztahují, vyhlásiti ráčili i nyní vyhlašujeme) zadosti stalo: prohlédajíce jakož k dotčeným znamenitým přímluvám, tak i k mnohým snažným prosbám týchž stavův pod obojí a k mnohým věrným a platným od nich Nám po všecken čas našeho šťastného nad nimi kralování v skutku prokázaným službám, z těch ze všech i jiných mnohých příčin s dobrým rozmyslem, Naším jistým vědomím, mocí královskou v Čechách, s raddou nejvyšších ouředlníkův, soudcův zemských a radd Našich takto jsme ten artikul o náboženství při tomto nyní se na hradě pražském držícím obecném sněmě se všemi třími stavy tohoto království ustanoviti, zavříti a je, stavy pod obojí, tímto majestátem Naším opatřiti ráčili a opatřujeme.
Předně jakož prve to zřízením zemským A.32, utvrzeno jest, co se víry dotýče, pod jednou spůsobou a pod oběma, aby se neutiskovali, než spolu byli za jednoho člověka jako dobří přátelé, též strana strany aby nehaněla, to se při témž zřízení zemském v témž artikuli zouplna zůstavuje, a tím sobě oboje strany na budoucí časy zavázány jsou a býti mají, pod pokutami, týmž zřízením zemským vyměřenými.
A poněvadž strana pod jednou v tomto království náboženství své volně a svobodně provozuje a strana pod obojí, k též konfesí české se příznávající, jí v tom žádné překážky neb vyměření nečiní, aby tehdy v tom rovnost zachována býti mohla: protož jim k tomu povolovati moc a právo dávati ráčíme, aby i často dotčení sjednocení stavové pod obojí jakž stav panský, rytířský, tak i Pražané, Horníci a jiná města s lidmi poddanými jich, a sumou všickni, kteří se koliv k dotčené konfesí české, někdy slavné a svaté paměti císaři Maximiliánovi, panu otci našemu nejmilejšímu, při sněmě obecním léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého a nyní znovu Nám podané, (při kteréž je milostivě zůstavovati ráčíme) přiznali a přiznávají, žádného nevymiňujíce, tolikéž náboženství své křesťanské pod obojí podle též konfesí a svého mezi sebou učiněného porovnání a sjednocení, volně a svobodně všudy a na všelikém místě provozovati a vykonávati, při víře a náboženství svém, též i při kněžstvu a řádu církevním, kterýž mezi nimi jest anebo od nich nařízen bude, pokojně zanecháni býti mohli, a to až do křesťanského dokonalého obecného porovnání o náboženství v svaté Říši. A kompaktáty, již prve na sněmu obecném léta tisícího pětistého šedesátého sedmého minulými a z privilegium zemského i jinde vypuštěnými, se spravovati povinni býti nemají, nejsou a nebudou.
Dáleji také týmž stavům pod obojí tuto zvláštní milost činiti a jim, všem třem stavům pod obojí, k též konfesí se přiznávajícím, konsistoř pražskou dolejší v moc a opatrování jejich zase dávati a k tomu milostivě povolovati ráčíme, aby tíž sjednocení stavové pod obojí touž konsistoř kněžstvem svým podle též konfesí a snešení svého obnoviti a též kněžstvo, jak české tak německé, podle ní říditi dáti anebo řízené své kolatury bez všelijaké překážky arcibiskupa pražského anebo kohožkoliv jiného dosazovati, přijímati; nicméně i akademii pražskou, od starodávna straně pod obojí náležející, kterouž jim stavům se vším jejím příslušenstvím tolikéž v moc jejich milostivě dávati ráčíme, tak aby ji muži hodnými a učenými osazovati, dobré chvalitebné řády nařizovati a nad tím obojím z prostředku svého jisté osoby za defensory naříditi mohli. Mezi tím pak, dokudž by se toho koliv od nich nevykonalo, mají nicméně tíž stavové pod obojí všichni při tom, což svrchu psáno jest, aby náboženství své volně a svobodně všudy provozovati mohli, zouplna zanecháni býti.
A kolikkoliv osob tíž sjednocení stavové pod obojí z prostředku svého za defensory nad touž svou konsistoří a akademií pražskou z společného svého snešení ze všech tří stavův v rovném počtu nařídí a je Nám, jakožto králi a pánu svému, zejména poznamenané podají, chceme a máme ty všecky osoby, kteréž Nám tak poznamenané podány budou, žádného z nich nevypouštějíc, a mimo tu povinnost, kteráž jim od stavův svěřena bude, jim žádných jiných povinností neb instrukcí nevydávajíc, ode dne podání Nám téhož poznamenání ve dvou nedělích pořád zběhlých k tomu potvrditi a je za takové defensory vyhlásiti. Pakli bychom pro jiná zaneprázdnění Naše neb jakékoliv jiné příčiny v tom času svrchu oznámeném jich potvrditi nemohli a nepotvrdili, tehdy mají předce nad tím obojím za defensory zůstati, to vše říditi a konati moc jmíti, jakoby od Nás k tomu potvrzeni a vyhlášeni byli. A umřel-li by kdy který z nich, tehdy na místo toho z světa sešlého tíž stavové pod obojí při tehdáž nejprv příštím sněmě budou moci jiného k těm živým pozůstávajícím voliti a přidati. Což se i na časy potomní vždycky spůsobem svrchu psaným jakož od Nás, dědicův Našich a budoucích králův českých, tak i od nich, stavův a defensorův, říditi a konati má.
Jestliže by také kdo z týchž sjednocených všech tři stavův tohoto království pod obojí mimo ty kostely a chrámy boží, jichž v držení jsou a kteříž jim prvé náležejí (při nichž pokojně zůstaveni a zanecháni býti mají) ještě buď v městech, v městečkách, vesnicích aneb kdekoliv jinde chtěl nebo chtěli víceji chrámův neb kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti: toho jakož stav panský, rytířský, tak Pražané, Horníci a jiná města, všickni společně, i jeden každý obzvláštně, volně a svobodně každého času učiniti moci bude a budou, bez překážky každého člověka všelikteraké.
A jakož v nejedněch městech Našich královských i Její milosti císařové, jakožto králové české, z obojího náboženství, totiž pod jednou a jich, pod obojí, pospolu bydlejí, protož tomu obzvláštně chtíti a o tom poroučeti ráčíme, aby pro zachování lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala, kněžími svými se řídila a spravovala, a jedna strana druhé v jejím náboženství a řádích žádného vyměřování nečinila, provozování náboženství, mrtvých těl v kostelích a na krchovích pochovávání a zvonění nebránila.
Také již po dnešní den žádný jak z vyšších svobodných stavův, tak ani města, městečka i také sedlský lid od vrchností svých, ani žádného jiného duchovního ani světského člověka nemají a nemá od svého náboženství odtiskován a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným vymyšleným spůsobem přinucován býti.
A že to vše, což svrchu psáno, od Nás pro zachování lásky a svornosti věrně míněno a nařízeno jest: protož přiříkáme slovem Svým královským, že tíž všickni sjednocení tři stavové království Našeho českého pod obojí, k též konfesí české se přiznávající, nynější i budoucí potomci jich při tom při všem, což se svrchu píše, od Nás, dědicův Našich i budoucích králův českých zouplna, v celosti, bez přerušení zůstaveni a chráněni býti mají; nebo je také v tom ve všem při tom pokoji v svaté Říši o náboženství, jenž religionsfryd slove, učiněném, jakožto přední oud svaté Říše zůstavujeme a zanecháváme, v čem se jim nemá od Nás, dědicův našich a budoucích králův českých, ani od žádného jiného duchovního ani světského člověka překážky žádné činiti na časy budoucí a věčné.
A proti tomuto vejš dotčenému o náboženství učiněnému pokoji a jich stavův pod obojí, od Nás stálému opatření žádná poručení a nic takového, což by jim v čem nejmenším překážku aneb změnění toho učiniti mohlo, od Nás, dědicův Našich i budoucích králův českých ani od žádného jiného vycházeti ani přijímáno býti nemá; a byť pak i vyšlo neb od kohokoliv přijato bylo, tehdy nemá to moci žádné míti, ani v té věci co buď právně anebo bez práva více souzeno aneb vyřknuto býti.
Za kteroužto příčinou předešlá všelijaká proti dotčené straně pod obojí a kteříž se k též konfesí české přiznávají, odkudkoliv vyšlá poručení a mandáty vyzdvihovati, mořiti, kaziti a v nic obracovati ráčíme, tak že to vše i nynější a předešlé jich stavův při Nás potvrzení téhož artikule vyhledávání, a cožkoliv mezitím až posavad se zběhlo, není a býti nemá jim všem třem sjednoceným stavům tohoto království společné i obzvláštně k nižádné ouhoně a újmě jich dobrých pověstí a jakékoliv obtížnosti. Což jim také od Nás i budoucích králův českých ničímž zlým spomínáno a zjinačováno býti nemá, nyní i na časy budoucí a věčné.
Přikazujíce všem nejvyšším ouředlníkům, soudcům zemským a radám svým, též všem stavům a obyvatelům tohoto království, věrným milým nynějším i budoucím, abyšte je pány, rytířstvo, Pražany, Horníky i všecka města, všecky tři stavy tohoto království, se všemi lidmi poddanými jich, a sumou všecku stranu pod obojí, k též konfesí české se přiznávající, při tomto Našem opatření a majestátu ve všech jeho artikulích, zněních a sentenciích zůstavili a chránili, žádných jim v tom překážek nečiníce, ani komu jinému činiti nedopouštějíce, pod uvarováním hněvu a nemilostí Naší. A kdožby se čeho toho koliv buď z duchovních anebo světských lidí k přerušení tohoto majestátu dopustil. máme a povinni býti ráčíme s dědici a budoucími králi českými a s stavy tohoto království, k takovému každému jakožto k rušiteli obecného dobrého pokoje hleděti a stavy při tom chrániti a obhajovati, tak i tím vším spůso bem, jakž artikul v zřízení zemském o obhajování země, řádu a práva vyměřuje.
Naposledy přikazovati ráčíme větším i menším ouředlníkům desk zemských království Našeho Českého, aby pro budoucí pamět tento majestát Náš na relací sněmovní, kteráž při tomto sněmě ode všech tří stavův tohoto království ke dckám zemským učiněna býti má, ve dcky zemské vložiti a vepsati, a potom tento originál k jiným svobodám neb privilegiím zemským na Karlštejn položiti dali.
Tomu na svědomí pečeť Naší císařskou k tomuto listu a majestátu Našemu přivěsiti jsme rozkázati ráčili.
Dán na hradě Našem pražském ve čtvrtek po svatém Prokopu, leta ráně tisícího šestistého devátého, a království Našich Římského třicátého čtvrtého, Uherského třidcátého sedmého a Českého též třidcátého čtvrtého.
Rudolf.
Adamus de Sternberg,
supremus burggravius Pragensis.
Ad mandatum Sacrae Caesareae Majestatis proprium:
Paulus Michna.