Padajícího povzbuzovals řečmi svými a kolena zemdlená jsi zmocňoval. (Job 4,4)
Letos 11. srpna uplynulo neuvěřitelných čtyřicet let od jeho úmrtí a tento verš vybral na úmrtní oznámení mého tatínka bratr profesor Jindřich Mánek, který měl na starosti dálkově studující bohoslovce, ke kterým jsem tehdy patřila a v té těžké chvíli ho poprosila o útěchu. Dobře ho znal a tímto textem vystihl jeho velké obdarování potěšovat zarmoucené a trpící různými trápeními. Tuto vzpomínku píši ve výroční den jeho pohřbu. Tatínek zemřel náhle na hradě Bouzově ve věku nedožitých 71 let.
Pro nezasvěcené toto místo může znít divně, a proto ho vysvětluji. V šedesátých letech minulého století nebylo dovoleno farářům přesluhovat, jakmile dosáhli důchodového věku šedesáti let. Protože ho zajímala celý život i historie, zaměřil se na nové povolání průvodce, které také vykonával s velkou láskou a svědomitostí. Hrad Bouzov si zamiloval a byl tam velmi šťastný. Setkával se tam často se zájezdy z náboženských obcí naší církve a vždy je provázel on, i když nebyl jako průvodce na řadě, a měl radost, když se tam setkal se známými. Provázel i cizince jazykem německým a anglickým a pamatuji si, jak si nelenoval vyhledávat v univerzitní knihovně v Olomouci méně běžná slova jako např. podsebití, které samozřejmě v běžně používaném slovníku uvedeno nebylo, aby byl jeho výklad co nejpřesnější. Ten den, kdy zemřel, se přehnalo přes Moravu několik bouřek a sedmého srpna byly velmi silné erupce na slunci. Ve velkém vedru po dešti stoupala ze střechy hradu pára a dole ve vesnici se lidé domnívali, že hrad hoří. Poslali s tou zprávou na hrad děti. Když to tatínek uslyšel, řekl, že se lekl a postihl ho infarkt.
Píši to i proto, že svědci tohoto momentu říkali, že se ve chvíli smrti začal usmívat. Věřím tomu. Musel uvidět v tom světě duchovním něco krásného. A to je pro nás křesťany velmi povzbudivé. Sloužil Bohu poctivě a neúnavně celý život. Nemíval volné dny. I v neděli odpoledne chodíval do nemocnic. Nepamatuji se, že bychom jako rodina jeli na výlet. I jako dítě jsem chápala, že to tak má být. Ale připomeňme si, jak bývá zvykem, jeho život od narození. Jeho kolébka stála v Hlinsku v Čechách. Narodil se 29. října 1901 v domku, který stojí přes silnici naproti římskokatolickému kostelu. S úsměvem jsme říkali, že měl proto od narození do kostela blízko. Jeho tatínek Rudolf Salfický byl řezník a měl pronajatý hostinec, ve kterém vařila jeho maminka Růžena, rozená Báčová. Měl sestru Marii. V dětství onemocněl těžkou spálou a pamatoval si, že se už nad ním modlili modlitby za umírající. Vysoké horečky mu oslabily oči a od té doby musel nosit brýle. Po maturitě v Mladé Boleslavi učil rok v Holetíně u Hlinska. Po vzniku naší církve patřil mezi první tři bohoslovce, kteří nastoupili na tehdejší Husovu evangelickou fakultu bohosloveckou, a byl bratrem patriarchou Dr. Karlem Farským s prvními kněžími vysvěcen. Vyprávěl mi, jak si bratra patriarchy vážili. Ten jim například kladl na srdce, aby chodili slušně oblečeni i doma. K taláru se pokládalo za samozřejmé chodit v tmavém obleku. A tatínek to i v důchodu až do své smrti dodržoval. Nosil i doma tmavý oblek, vždy bílou košili a kravatu, i když bylo přes třicet stupňů.
Začínal jako pomocný duchovní v Českých Budějovicích na Palackého náměstí. Potom byl farářem v Jindřichově Hradci a po několika letech se vrátil zpět do Českých Budějovic. 20. srpna 1939 se oženil s mojí maminkou Františkou, rozenou Holubovou, z Hlinska. V roce 1941 se narodila moje sestra Boženka a o tři roky později já. Na jižní Čechy celý život rád vzpomínal, i když tam prožil druhou světovou válku, tedy dobu pro všechny lidi velmi těžkou. Patřil mezi ty statečné duchovní, kteří za války vystavovali křestní listy Židům, aby jim zachránili život. K tomu byla potřeba nesmírná odvaha, protože by to při prozrazení těžce odpykali nejen oni, ale celé jejich rodiny a rodiny rady starších. Aspoň jejich předsedové o tom věděli a schvalovali to. Byli třeba zapsáni ve funkci kmotrů. Buď všechna čest všem sestrám a bratřím po celé církvi, kteří to dělali. To, že se v Budějovicích ve sboru na Palackého náměstí vystavovaly křestní listy Židům, mi vyprávěl pozdější královéhradecký biskup Josef Pochop, který tam v té době byl pomocným duchovním. I on je vystavoval. Pán Bůh nad nimi musel držet ochrannou ruku, že se to nikdy nedostalo ke sluchu špatným lidem. Naše církev byla za války v obzvlášť těžké situaci jako církev národní navazující na husitské a cyrilometodějské tradice. Je dobré si tyto statečné činy připomenout.
Tatínek si lidí velmi vážil a snažil se vždy každého pozdravit jako první. Říkal nám, jak ho jeden Žid prosil, ať ho nezdraví, aby z toho neměl nepříjemnosti, že on nebude o jeho přátelství pochybovat. Tatínek byl po válce na tom dost špatně s nervy, proto mu lékař doporučil, aby změnil prostředí. Protože bylo tehdy profesorské místo na gymnáziu volné jen v Praze, Plzni a Olomouci rozhodl se pro Olomouc. Od roku 1947 se stal farářem v Olomouci v Husově sboru. V té době, jak víme, byla velmi zlá politická situace. Tam působil čtyři roky a potom byl přelo žen do Velké Bystřice a po dalších čtyřech letech zpět do Olomouce. Důvody toho ne vždy dobrovolného stěhování znám. Rozebírat podrobně je nebudu. Týkaly se nejen politické ale i církevní situace. Vzpomněla jsem si na několik příhod, které se odehrály, když jsme bydleli ve Velké Bystřici, a byly typické pro tu dobu. Jednou se tatínka jeden bratr ptal, proč s ním nechtěl v noci mluvit, že šel okolo, pozdravil ho, začal na něj mluvit a nedostal z něj ani slovo. Ani ten pozdrav, což dotyčný bratr nemohl pochopit, protože, jak jsem již zmínila, byl tatínek velmi zdvořilý a každého zdravil na dálku. Ještě, že se ho zeptal a jen se neurazil. Ukázalo se, že tam byl tajný, který obcházel a sledoval, co se na faře děje. Maminka byla totiž velká čtenářka a často do noci četla. Svítící okno na faře bylo tím pádem podezřelé. Ve Velké Bystřici byla dobrá rada starších. Její předseda byl zaměstnancem národního výboru. Když zemřel prezident Gottwald, bylo nařízeno vyvěsit černý prapor a on ho osobně na věž pověsil. Ovšem vítr ho zamotal na tyč, takže byl méně viditelný a někdo přišel na národní výbor udat, že nevisí. Když udání uslyšel, dotyčnému vynadal, ať se pořádně podívá, že ho tam sám věšel, takže tam určitě visí, a udavač z toho měl pořádnou ostudu, protože se to pochopitelně hned rozkřiklo. Ale abych také napsala něco radostného. Mám doma obraz, na kterém je namalovaná kniha s daty 1901 a 1951, jeho fotografií a textem: „Našemu milému bratru faráři profesoru Karlu Salfickému k padesátým narozeninám rada starších církve československé ve Velké Bystřici“. Rada starších mu koupila, když působil ve Velké Bystřici, bílý talár. Dodnes mám tatínka v paměti, když v něm sloužil bohoslužby na Vzkříšení.
Také májové pobožnosti tam na mne hodně zapůsobily. Uvědomme si, jak krásně začíná Kalousova pobožnost: „Hospodine, slavný Bože náš, tobě zasvětíme život svůj.“ Tam jsem se jako malé dítě rozhodla, že chci být farářkou. Poznala jsem tam sestru farářku Spáčilovou a viděla, že u nás slouží i ženy. Mého svěcení se tatínek nedožil. Jsem přesvědčená, že jeho působení ve všech náboženských obcích bylo po žehnané. Dodnes se setkávám s tím, že na něj lidé vzpomínají. Byl optimistou a za všech okolností spoléhal na Boží pomoc. Jeho pohřeb vykonal v Husově sboru v Olomouci 15. srpna 1972 královéhradecký bratr biskup Josef Pochop, kterého tím pověřil bratr patriarcha Dr. Miroslav Novák. Za totality totiž nesměli jet biskupové bez státního souhlasu sloužit do jiné diecéze, tak jako faráři do jiné náboženské obce, než byli ustanoveni. Děkuji všem, kteří na tatínka vzpomenete.
převzato z ČZ 36/2012