Kázání na III. neděli po Velikonocích (J10,22-30; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 16/2013.
Ve vzpomínkách turisty po Izraeli jsem kdysi četla, jak se ocitl u napajedla právě ve chvíli, kdy pastýři z různých směrů přivedli své ovce. Oni sami utvořili hlouček, povídali si a mezitím se jejich stáda beznadějně promíchala. Ten turista na to hleděl s velkým podivem a běžel se pastýřů ptát, co si počnou. Ti se jenom usmívali a říkali, ať si počká. Po nějaké chvíli se opět rozešli každý svým směrem, začali ovce volat a jejich ovečky se, každá za svým pastýřem, poslušně rozdělily.
Pán Ježíš byl dobře znalý života ve své zemi, znal každodenní úsilí svého lidu a jistě věděl, proč volí právě příměr pastýře. Ti, kdo na Ježíše útočili, i když věděli o všech jeho zázračných činech, nerozuměli jeho výzvám k následování, nebyli schopni poznat jeho hlas a připojit se k jeho stádu. Patřili jinému pastýři, a tím byla jejich vlastní pýcha, jejich vlastní spravedlnost, jejich samolibost. A už vůbec se necítili být poslušnými ovečkami. Zdá se, že ovce je ze všech tvorů nejhůře vybavena proti všem nástrahám. Ovce obrostlá vlnou když upadne, tak bez cizí pomoci prý sama nevstane. Potřebuje zajištění ve stádu a pastýře.
Dodnes jsou palestinské ovčince jen kamenné ohrady, někdy opatřené ostrými kůly proti dravé zvěři. Ale ani ta nejdůmyslnější ochrana není dost bezpečná, když chybí pastýř. Do takové ohrady vede vždy jen jeden vchod, kterým ovce vcházejí a vycházejí. A právě toto místo slouží pastýři k odpočinku. Tam, kde je zabezpečení nejslabší, tam pastýř napůl probdí noc. Když Pán Ježíš říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce, pak se to asi v jeho době opravdu stávalo. A on za nás také svůj lidský život položil. Má na nás právo, právo té nejvěrnější lásky a služby, kterou nemůžeme snadno odmítnout. A měli bychom vědět, že to není zas až tak moc lehké, stát se Ježíšovou ovečkou.
Dobrý pastýř není hodný nebo zlý. Je spravedlivý a pravdivý. Není to jen odpuštění hříchů. Ježíš také říká: Běda vám! Nad Jeruzalémem zaplakal. Vzal do ruky bič. Nyní chodí ve svatyni v Šalomounově sloupoví a dostává útočné otázky. A jsou to otázky, na které již odpověděl. Především svými skutky, ale také přímo, dovolává se svých slov, v nichž mluvil o jednotě s Otcem, z nichž měli poznat Jeho Boží synovství, ale oni mu nevěřili. Věřit v Něho mohou jen ti, komu je to dáno od Boha. A k takovým ti, co se ptají, nepatří. Nejsou schopni poznat, že jde o mnoho, že jde o život věčný. Nejsou schopni nebo nechtějí? Pán Ježíš znovu navazuje na svou řeč o dobrém pastýři a ovcích. Opět připomíná, že je to ON, kdo dává svým ovcím život věčný. Vlastně to na tomto místě říká nikoli obrazně, ale otevřeně: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný. Zkoumejme se dobře, jsme-li to my, jsem-li to já, kdo slyší a následuje Kristův hlas.
Jiný turista v Izraeli nebo možná tentýž, který pozoroval pastýře u napajedla (nebo je to anekdota), vypráví, že viděl muže, který s prutem hnal stádo ovcí před sebou. Hned ho napadlo, že je to špatně a šel se ho zeptat, proč nevede své stádo správně jako první. Odpověď zněla: Já nejsem pastýř, já jsem řezník. Zkoumejme se dobře, jsme-li to my, jsem-li to já, kdo slyší a následuje Kristův hlas, anebo se necháme hnát prutem svých povrchních tužeb a tak se vzdáváme zaslíbení věčnosti. Následovat ale také znamená být v jistém smyslu též pastýřem. Jakými jsme pastýři? Nesrov ná vejme se jeden s druhým. Mysleme na to, co dlužíme svému Pastýři. Odpustí nám, nebo nad námi zapláče? Býváme unavení, ukřivdění, uražení. Vážíme námahu, zda to za to stojí. Ježíš byl vždycky zrazován a opouštěn. I nás se ptá: I vy chce te odejít? Volba je svobodná, ale musíme vědět, že Kristus nemůže nic slevit. A že nečeká netrpělivě na naši polovičatost. Každý máme ve své náboženské obci jistě prostor uplatnit se jako dobrý následovník. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Můžeme působit různými způsoby, klidně třeba hrát s věřícími kuželky či s dětmi fotbal, ale má to podmínku – NÁS PŘI TOM MUSÍ PÁST KRISTUS.