Kamarády, táhnoucí spolu celý gympl, nerozdělila ani matura, po níž se rozjeli do vybraných škol. Jen se z pravidelných sobotních „žejdlíků“ piva staly občasné „dvoudecky“.
Při zatím posledním sezení u vínka se student techniky zeptal, zda někdo ví, jak voní dřevo otevřené vlastní rukou, která se snaží odhalit v materiálu ukrytý tvar. Mlčícím kamarádům záhy připomněl, že celou dobu studia bydlí u dědy, což je suprový: stačí dvě stanice busem, deset minut jízdy brněnskó šalinó a je v boudě. A děda je bezva: i když je už v důchodu, má stále plno nápadů. Takže s ním začal chodit na ryby i se učit včelařit.
Jen tak mimochodem se také zeptal, kdo ví, že sekerník nevyrábí sekery, ale sekerou dokáže vytesat i točité schody. Nebo mlýnské kolo. Nebo postavit bryčku. To všechno totiž machr děda zvládne a bere ho do party. Ale jen tehdy, když nefláká školu, protože podle dědy „zábava nesmí překážet práci“. A to ani zábava, kterou je pro budoucího ajťáka hraní si se dřevem.
Takže šprtá jako nikdy: děda má nejen trpělivost s jeho neumětelstvím, ale i výdrž kontrolovat, jak mu jde učení. A není-li spokojen, tak ho nenutí sedět a šprtat; bryčku ale staví jen když vnuk není doma, a jinak jen tak něco „čudlá“. Prostě dává najevo, že ho nepotřebuje. Zatímco když to v boudě běží podle plánu, tak se z téměř nevnímaného spolubydlícího změní student v parťáka – a to je tak bezva, že letošní rok má už kreditů na rozdávání. Takže začnou stavět kolesku, kterou v září projedou a pak prodají.
A on už ví, že se u dědy začne učit řemeslo: chce převzít firmu a tvořit krásný věci ze dřeva.
Na dotaz, co řekne táta, který ho viděl jako dalšího z řady inženýrů svého rodu, jsme slyšeli, že chvíli bude prskat, ale není zabedněnej, takže po čase pochopí, že jeho syn se v práci s voňavým dřevem našel.
Kluci si dolili, povídali o plánech na prázdniny, a já myslel na dívku která se rozhodla, že po bakalářce nebude pokračovat ve studiu, ale zkusí uskutečnit svůj sen: šít kostýmy pro taneční skupiny. Myslel jsem i na kluka, sbírajícího odvahu postavit se proti rodinné představě o jeho právnické kariéře. Vzpomněl jsem si i na ty, kteří tu odvahu nesebrali, takže sice uspokojili ambice svých rodičů, ale svou práci dělají jen z musu; čili mnohem hůř, než by si zasloužila i než by sami chtěli.
A sobě i nám všem přeji, abychom si nikdy nesedli do křesla zubaře, který třeba vždycky toužil být raději kovářem…
ALEŠ JALUŠKA, husitský kněz