Historie Církve československé husitské
Za vznikem Církve československé husitské stojí počátek 20. století, kdy vykrystalizoval v římskokatolické církvi proud, který si kladl za cíl přiblížení se k člověku „nové doby“. Katolický modernismus, jak se toto hnutí nazývalo, zdůrazňoval, že víra a poznání vědy nemusí být v rozporu. Snažil se propojit komunikaci církve a společnosti. Modernisté byli však počátkem století v církvi tvrdě potlačeni, ale po 1. světové válce opět vyvstala živá touha po proměnách církve. Nutnost vyrovnat se s hrůzami války, nové uspořádání společnosti, vznik Československa – to vše bylo živnou půdou. Církev byla očima mnohých příliš spjata s Vídní, neochota ke změnám vedla mnohé duchovní a laiky k aktivitě. Po opakovaném zamítnutí reformních požadavků, jako byla bohoslužba v českém jazyce, účast laiků na správě církve, demokratická volba církevních představitelů, dobrovolnost celibátu, se modernisté odhodlali prosadit reformy cestou činu – via facti.
Na Vánoce 1919 zazněla z úst mnoha kněží při půlnoční mši na místo obvyklé latiny čeština. Touha po církevní reformě nebyla pouze záležitostí nespokojených duchovních, ale mnoha tisíců věřících. Rozhodnutí založit novou samostatnou církev nebylo v rodícím se Československu snadné. K odvážnému rozhodnutí došlo 8. ledna 1920 v Národním domě v Praze při jednání reformních kněží. V jejich čele stál dr. Karel Farský, později I. patriarcha Církve československé.
Církev nesnadně hledala svoji instituční formu i identitu. Duchovním a historickým pozadím nové církve byla cyrilometodějská tradice a česká reformace – Mistr Jan Hus, husitství, Jednota bratrská, utrakvismus. V období první republiky došlo k velkému rozmachu sociální práce, k aktivitám s mládeží, stavěly se nové sbory. V období nacistické totality se velká část duchovních i laiků aktivně účastnila odboje. Po druhé světové válce dosáhla církev počtu jednoho milionu členů. V letech 1948 až 1989 se musela církev vyrovnávat s ateismem a totalitním komunistickým režimem, kdy byla její činnost silně omezována. Bylo to pro církev složité období, a tak se v roce 1971 rozhodla vyjádřit svou zakotvenost v duchovním pozadí a doplnila svůj název o přívlastek „husitská“. Po roce 1989 se pokusila navázat na činnost sociální, vzdělávací a kulturní, kterou se vyznačovala v době první republiky a stále hledá další možnosti přiblížení evangelia současnému člověku.
Církev je vázána na konkrétní společenství – náboženskou obec. V jednotlivých farnostech a sborech správu zajišťují vysvěcení duchovní a kazatelé. Život církevního společenství je soustředěný kolem bohoslužby, duchovní potřeby jednotlivce i celého společenství. Symbolem Církve československé husitské je Kristův kalich ve spojení s křížem. Kalich vyjadřuje dávající se Kristovu lásku, co se obětovala na kříži.
Organizace
Církev je společenstvím věřících lidí. Tato „organizace“ má sloužit plnému životu takového společenství. Základní organizační jednotkou Církve československé husitské je náboženská obec, za niž odpovídá rada starších volená na šest let. Duchovní správu obce vede farář nebo farářka. O zásadních věcech obce rozhoduje shromáždění všech členů, které se schází nejméně jedenkrát do roka. Na řízení církve se na všech úrovních podílejí vedle duchovních také laikové. Vícero obcí tvoří diecézi, v jejímž čele stojí biskup volený na 7 let a diecézní rada volená na 6 let. Duchovní správu diecéze vede biskup. O zásadních věcech diecéze rozhoduje diecézní shromáždění, které se koná také nejméně 1 za rok. Obdobné je to na nejvyšším stupni. V čele církve stojí patriarcha volený na 7 let a ústřední rada se zástupců diecézí volených na 6 let. O zásadních věcech církve rozhoduje její nejvyšší orgán – sněm svolávaný nejméně jednou za 10 let. O některých otázkách menší závažnosti rozhoduje církevní zastupitelstvo svolávané každý rok a tvořené zástupci diecézí podle počtu obcí v té které diecézi.
Život v obcích
Liturgie
Jádrem života obcí je liturgie. Vrcholem liturgie je čtení z Bible a jeho výklad a potom večeře Páně. V liturgii se setkáváme a sjednocujeme s Kristem. Jsme tak posilováni, abychom v praktickém životě mohli Bohu sloužit celým způsobem života.
Svátosti
Věříme, že v určitých úkonech konaných církví z pověření Kristova působí vzkříšený Ježíš svou zachraňující mocí. Můžeme tak i dnes prožít odpuštění hříchů, posilu a povzbuzení, zmocnění Duchem svatým. Podle tradice uznáváme 7 svátostí: křest, biřmování, večeře Páně, pokání, útěcha nemocných, manželství, svěcení kněžstva.
Biblické hodiny
Biblické hodiny jsou příležitostí ke společným rozhovorům nad Biblí. Toto naslouchání a sdílení velmi prohlubuje vztahy mezi účastníky.
Vyučování
Vyučujeme děti i dospělé základům křesťanské víry a života.
Pobožnosti
V určitých obdobích např. v adventu, postu nebo v měsíci květnu se konají ve sborech dále pobožnosti. Jejich cílem je připravit nás na hlavní svátky: Vánoce, Velikonoce, Letnice.
Služba bližním
Církev se nemá starat jen sama o sebe. Je poslaná do světa, kde má svědčit o Kristu a jeho lásce slovem i činem, proto zřizuje podle svých možností i různé formy služby potřebným.
- Věříme v osobního Boha Otce i Syna i Ducha svatého. V Boha, který se dává poznat. Zjevil se izraelskému lidu a jeho prostřednictvím celému světu.
- Věříme, že tento Bůh nás zve do společenství s ním. Můžeme s ním žít v osobním vztahu a tak ho poznávat.
- Věříme, že jedinečným a nesrovnatelným pramenem náboženského poznání je Písmo svaté, Bible.
- Věříme v Ježíše Krista jako Božího Syna, jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. Věříme, že jedině v něm můžeme nejlépe poznat Boha a že v něm osobně působí Bůh k záchraně člověka a světa.
- Věříme, že Ježíš Kristus z lásky ke každému člověku zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Po svém vzkříšení je stále živý a zůstává mezi těmi, kdo v něho věří.
- Věříme, že jedině Ježíš dává našemu životu trvalý smysl. Věříme, že život s Ježíšem nekončí smrtí, ale spěje k věčné slavnosti.
- Věříme, že Ježíš znovu přijde nastolit na tomto světě své viditelné království. Čekáme konečné a trvalé vítězství pravdy a lásky.
- Věříme, že Ježíš v tomto světě ustavil společenství věřících (církev), aby až do jeho příchodu o něm svědčila a předávala jeho dobrou zprávu všem. K tomu nám dává sílu svého Ducha.